Hrušeň Amanliská

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Amanliská

Amanliská (Máslovka „Amanliska“) v knize Moravské ovoce

Původ a rozšíření
K nejlepším letním hruškám rozhodně patří také tato odrůda a nejenom z důvodu toho, že plody jsou znamenité jakosti, nýbrž též proto, že jest neobyčejně úrodná a možno ji pěstovati v každém tvaru ovocného stromu.

Původ svůj má v příznivých krajích Belgie. Odtamtud se uváděla ve známost a pěstování rychle do nejzazších končin ovocnářských, tak že dnešního dne jest již velice známa. Také u nás na Moravě nacházíme stromy velikány, těšící se plnému zdraví, na různých místech. Ovšem do hor se mnoho netlačí, tam jest jí přec chladno a kdyby i strom tam byl dobrý, ovoce bývá obyčejně špatné.

Poloha
Strom nejlépe prospívá v polohách teplých, avšak hodí se též do bouřlivých, větrných krajin, jelikož ovoce i sám strom snese větrnou polohu. V krajinách chladných ovoce kaménkovatí a jest malé.

Půda
Půdu žádá teplou, sušší, lehčí a pro hrušeň přiměřeně hlubokou; v půdě vazké a vlhké trpí různými nemocemi a ovoce jeho není dostatečně chutné.

Vzrůst
Vzrůst jeho jest dosti bujný, vyvinuje velikou, široce rozvětvenou, vysoko klenutou korunu; kostra koruny jakož i kmen jsou silné, houževnaté a netrpí nemocemi. Letorosty vyvinuje dlouhé, dosti silné, zkřivené, hnědé. List má prostředně velký, široký, varhánkovitě ozubený, hladký a lesklý na dlouhé stopce; celkový tvar listu jest velmi nápadný a čilý pozorovatel pozná dobře dle něho tuto odrůdu. Ve školce roste dobře, netvoří však tak rovné kmeny jako některé jiné silně rostoucí odrůdy. Úrodnost stromu jest velmi dobrá, přináší každoročně mnoho plodů. Hned po vysázení ať již v jakémkoli tvaru jest úrodný a neochabne v úrodnosti až do konce. Nalezneme rozptýlené v našich krajích staré stromy této odrůdy, které snad každoročně rodí mnoho a velmi pěkně vyvinuté ovoce.

Stanoviště
Jako strom rodící ranné a úhledné ovoce nehodí se ku vysazování na veřejná místa a nutno ho omeziti na stanoviště chráněná, jako jsou zahrady domácí a ohražené štěpnice. Strom sám svým vzrůstem by se hodil pro cesty a silnice, musely by být ovšem chráněny. Dobře by se hodil také pro vysazování poblíž hospodářských a obytných stavení, aby je proti bouřlivým větrům a jiným nepohodám chránil a nahradil naši starou jakubku, která dosud úlohu tuto vykonávala.

Tvar stromu
Pěstuje se jako vysokokmen i zákrsek v kterémkoli tvaru; při zákrscích tvoří mnoho krátkých plodonosných větviček a nevyžaduje proto přísného řezu.

Ovoce
Ovoce rodí prostřední velikosti u vysokokmenů i zákrsků, zde není žádného zvláštního rozdílu; tvar jeho jest tupě hruškovitý, ne vždy pravidelný; vyskytují se plody nápadně nízké a vysoké, úzké a široké.

Kalich
Jemnolistý, velký a otevřený kalich jest na povrchu plodu.

Stopka
Stopka jest slabá, prostředně dlouhá, zelenohnědá a jest v malém, mělkém důlku.

Barva
Barva plodu jest při uzrání žlutozelená, nikdy ne úplně žlutá; na straně sluneční objevuje se u některých plodů hnědý nádech, podobný asi jako u kozačky štuttgartské; četné hnědé tečky a rezivé skvrny jsou po celém plodu rozptýleny, od nich bývá plod drsný; silnější neb slabší rezivost závisí od polohy a povětrnosti; některý rok jsou plody úplně hladké a jindy zas dost rezivé. Slupka jest jemná a hladká.

Tu a tam se pěstuje též odrůda této hrušky zeleně a žlutě žíhaná, které se říká na venkově „kanafasky“.

Dužnina
Dužnina, v přiměřené poloze, jest bílá, skoro nazelenalá, velmi šťávnatá, měkká, máslovitá, rozplývající se, chuti sladké, muškátové, neobyčejně delikátní; těžko jest vystihnouti a popsati tu pravou chuť této odrůdy, poněvadž jest z několika okořenělostí velice souladná: Větší neb menší jemnost ovšem závisí opětně, jako u mnoha jiných hrušek, od polohy a počasí.

Dozrání a česání
Zraje počátkem září náhle a drží se asi 8 dní a na to hned uhnilíčí. Česati se musí delší dobu před uzráním, asi 10—12 dní, zejména má-li se delší cestou dopravovati, nutno ji česati vyrostlou, ale úplně tvrdou, předčasné toto očesání jest ovšem na úkor jemnosti dužniny, ale přes to zůstane přec tak chutnou, že jest na trhu velmi oblíbena. Česati se má s největší opatrností, aby se neotlačila, setřásati se nemá, jelikož by tím mnoho plodů přišlo na zmar. Na trh se zasílá v koších vzdušných bez proložení, aby se během dopravy nezapařila. Na trhu se dobře prodává a obchodníci ovocem zvlášť ji dobře platí a vyvážejí do severnějších krajů. Ona se na trhu rovná částečně známé české solánce, která ze severních Čech ve velkém množství a za vysoké ceny se vyváží do Německa. Odbyt má vždy dobrý jako hruška stolní prvého řádu.

Zužitkování
V domácnosti jest velmi cennou, požívá se v čerstvém stavu, víno se z ní může lisovati, z toho pak koňak přepalovati, dá se dobře zavařovati a povidla z ní vařiti.

Svojí rannou a každoroční velkou úrodností předčí snad amanliska všechny letní odrůdy hruškové a přináší poměrně také největší užitek. Komu záleží tedy na hrušce letní velkého zisku, nechať pěstuje tuto odrůdu. Bez zajímavosti není u této hrušky okolnost, že ji, když uzrává, vedle vos vyhledávají též včely, aby z ní cukr odnášely do úlu. Doporučovalo by se tedy předčasně padané neb červivé plody rozkrájeti, rozložití na desky poblíž úlu a poskytnouti včelám dobrou pastvu.

Moravské ovoce: Pojednání o ovocných odrůdách doporučených ku pěstování v českých krajích markrabství Moravského, František Suchý, Český odbor zemědělské rady pro markrabství Moravské, Brno, 1907

Amanliská (Máslovka amanliská) v knize České ovoce

Známost této hrušky datuje se od konce 18. století, kdy první zprávy o ní se vyskytly, na to shledáváme se s ní as v roce 1805 v Bretaňsku, kde pod jménem »Thiesse«, později pak jako »Hubard« známa byla. Nesprávným čtením těchto jmen povstalo postupně mnoho názvů jiných.

Teprve asi v roce 1832 čteme, že známa byla Van Monsovi a že nalézá se u p. Noisette v Paříži a u p. Gayeuxe v Boulogne sur-Mer. Panující tehdy zmatek v pojmenování hrušky této podařilo se teprve as v roce 1858 opraviti a původ její vypátrati. Dle tehdejšího šetření zjištěno bylo, že matečný, nešlechtěný obrovský strom je v jisté štěpnici osady Amanlis blíže Rennesu ve Francii, odkudž byly plody již roku 1826 p. Noisettovi do Paříže k posouzení zaslány. Také hruška »Vilemina«, pokládána jsouc až do té doby za zvláštní odrůdu, uznána byla za stejnorodou. Od té doby jest ve Francii všeobecně pode jménem »Beurré d’Amanlis« známa a dál a dále šířena.

V Německu, kdež jest pode jménem »Amanlis Butterbirne« rozšířena, těší se veliké oblibě a chválí tam její velikou plodnost, považujíce ji za nejvděčnější a nejjistější z hrušek jak v lehkých, tak i v jílovitých půdách.

Kdo a odkud ji k nám zanesl, nelze se dopátrati; ale že se tak již dávno stalo, svědčí veliké, statné, zdravé stromy, sem tam více roztroušené, než se snad domníváme. Tak mnohá ta »Václavka«, »Zelenatka«, »Špekovka« a jiných více není nic jiného, než »Amanliská máslovka«, jak sám měl jsem příležitost zjistiti. I poznámky ku plodům přikládané s tím souhlasí a ji doporučují. S jedné strany zaslána mně byla s poznámkou: Jest má nejplodnější hruška v celém sadě, zřídka kdy úhoří a při lepší úrodě dává 8—10 pytlů pěkných plodů; zelená barva plodů neláká ku krádeži, ana vypadá jako nezralá. Neznajíce jejího jména, zoveme ji »Václavkou« ...

Podobné poznámky opakují se s mnoha stran.

Na základě těchto zpráv lze ji právem doporučiti co vysokokmen do velkých polních sadů, zahrad domácích, na návse, pastviny, do dvorů, vůbec všude tam, kde svojí mohutností nepřekáží. Na silnice a cesty méně se hodí, any větve pod tíhou plodů skloněné vadí průvozu.

Béře za vděk půdou jakoukoliv, jen když jest propustnou; v příliš vazké špatně roste, plody pak bývají drobné a kamenité, taktéž příliš suchá půda jí nesvědčí. Naproti tomu hodí se na místa chráněná i větrům vysazená. Na gdouli daří se výborně, vyvíjí se bez velké práce v slušné jehlance a hodí se i pro veškeré jiné větší tvary. Na nejmenší tvary méně se hodí, neb pro její bujný vzrůst těžko lze udržeti ji ve vykázaných mezích, brzo ta neb ona strana druhou přerůstá a jest těžko vypěstovati kmeny rovné.

Dlouhé, zakřivené, štíhlé letorosty (viz znázornění jich i dřeva plodonosného v čele textu) bývají pod nestejně rozdělenými oky zcela lehce zprohýbané, ve stínu zelené, na slunci zahnědlé, ke konci ochmýřené a hojně rzivě tečkované; na jaře raší světle zeleně a lehce přišedivěle, vyvinujíce tmavě zelené lesklé, téměř zcela ploché, jen někdy po okraji vlnité listy velmi rázné velikosti a tvaru. Některé z nich zvláště od spodu letorostu bývají veliké, kulaté neb vejčité s krátkou špičkou, jiné jsou užší, delší a elliptické se špičkou ostřejší, mnohé pak i úzce elliptické, povždy však po okraji ostře pilovité, na řapících různě dlouhých, ke konci letorostu úzkými, dlouhými palisty opatřených. Listy příplodní bývají stejné velikosti, avšak na řapících mnohem delších.

Vykvétající strom bývá zcela pokryt velkými, krásnými, červenými prašníky, zdobenými květy v hustých chocholíkách; tyto sestaveny jsou z plátků okrouhlých, tak že se jeden druhého téměř dotýká.

Proti mrazům i dešťům jeví květy velikou otužilost, následkem čehož přináší téměř co rok plodů v hojnosti, jichž velikost i tvar věrně znázorněn obrazem, k jehož zhotovení sloužily plody z mladého statného vysokokmenu, a bývají někdy ještě větší, při velké úrodě neb se stromu v hubené, suché půdě rostoucího, o něco menší.

Tvar jeví jen některé malé odchylky tím, že bývají některé plody kratší a baňatější, na některých pak, zvláště stlačených, nalezneme od kalicha až po stopku se táhnoucí rýhu, na způsob, jak bývají některé slívy brázděné.

Otevřený kalich nalézá se v mělounké hrbolaté jamce, na šikmém temeni plodu, sestaven jsa z hrubých plátků, u spodu souvislých, polorohovitých, vztyčených, jednotlivě převislých, zelených neb rezavě šedých, obkališí bývá více méně, někdy roztroušeně, jindy souvisle hustě porezavělé.

Nestejně dlouhá, poměrně slabá, zelená, dílem rezavá stopka bývá do zhrbolené špičky plodu jako vtlačena a někdy převyšujícím hrbolem na stranu lehce přitlačena.

Hladká, místy řezem jemně zdrsnělá, méně lesklá slupka bývá jasně zelená, slunečná strana některých plodů zcela lehounce zarudlá, později mění se barva zcela nepatrně do rudozelenava, nikdy však nesežloutne a jen pod přilehlým listem, neb kde plody těsně k sobě přimáčknuty jsou, bývá bělavá skvrna. Jemné, šedě rzivé, na slunci někdy rudě vroubené tečky pokrývají hustě celý plod; mimo to bývá sem tam roztroušena drobná, místem i souvislá, hrubší šedá rezavina. Na některém plodu táhne se rezavá úzká prouha od kalicha až po stopku. Zdánlivě zrnitá, bělavá, do žlutáva se měnící, někdy i zelenavá (v plodech ve stínu vyrostlých) dužnina bývá plná šťávy, zcela máslovitá, až tekutá, chuť zcela dobrá, sladká a lehce kořenitě vonná.

Zdánlivě hrubě, v pravdě však jemně ozrněný, silněji dutový a bíle vyložený jaderník chová v dlouhých, úzkých přilehlých pouzdrech obyčejně zcela nevyvinutá jádra.

Trhati má se tak první dny září, dle počasí a teploty někdy o několik dní dříve, jindy později, načež po několika dnech dozrává, aniž barvu mění. Nenechá se tedy stupeň zralosti dle barvy posouditi, zde rozhoduje zkušenost a jemný stisk pod stopkou. Uzrálé plody neudrží se dlouho a právě tím stává se tomu, kdo na sežloutnutí čeká, že promešká nejvhodnější dobu a není se potom co diviti, že mnohému v přezrálém stavu více nechutná.

Často činí se výtka, že zraje právě v době švestek a tím jaksi zbytečnou se stává. Kdybychom však na to dbáti měli, musili bychom se zříci řady v pravdě výtečných, současně zrajících hrušek.

Pro vzdálené zasílání musí se trhati hned, jak pravé velikosti dosáhla a dokud je ještě tvrdá; pak vydrží sebe delší dopravu, aniž se poškodí. Její dobrá chuť řadí ji k lepším stolním plodům, její velikost pak činí z ní hledanou tržní a obchodní hrušku.

Mimo tuto známa jest odrůda s plody pěkně žlutě pruhovanými, které teprve za čátkem třicátých let 19. století ve známost vešla. Prvně vyobrazena a popsána byla v r. 1849 p. Bivortem v II. svazku »Album belgické pomologické společnosti« s poznámkou, že vznikla asi v Angersu.

Liší se od předešlé pěkně žlutě a červeně pruhovanými letorosty i plody téže jakosti a zraje současně. Strom jest však jako veškeré jiné pestré odrůdy daleko choulostivější a v krutých zimách zmrzá.

V naší literatuře nenalezl jsem ani zmínky o druhu tomto, naproti tomu nalezl jsem mnoho krátkých článků v časopisech jinojazyčných. André Leroy vřadil ji ve svůj veliký spis »Dictionniaire de Pomologie« pod číslem 154. Beurré ď Amanlis; Handbuch der Obstkunde číslo 24. Amanlis Butterbirne; Simon Louis zmiňuje se o ní krátce na stránce 58. jeho »Guide Pratique« a řadí ji v první výběr hrušek letních. V anglických spisech nalézáme ji pod jménem Beurré ď Amanlis, v amerických pak co Beurré Amanlis. Dále má ještě další synonyma: Hubard, Kaissoise, Thiessoise, Wilhelmine, Delbart, De Bart, D’ Elbert, D’ Albert, Plomgastelle, D’ Amanlis, De Thieessé, Grosse Englische Noisetté, Buterbirne, Dalbret, Duchesse de Brabant a Koussoise.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915