Hrušeň Esperenova bergamotka

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Esperenova bergamotka

Esperenova bergamotka v knize České ovoce

Bývá sice poněkud malá a i neúhledná, jest však všude tam, kde vedle zimní děkanky dobře se daří, velice vážena, pro lepší obchody hledána a velmi dobře placena, takže se každému, kdo jí může dáti místo na zdi, co nejvřeleji doporučuje. Jest však z těch, o kterých se příliš mnoho mluví a které se přece málokomu hodí.

Domovem jejím jest Belgie, kdež vznikla z jader v zahradě majora Esperena v Mechelu (Malines) okolo гоku 1830. Ze všech svých semenáčů vážil sobě této hrušky nejvíce. Do Francie zavedena byla kolem roku 1844, kdež postřehli záhy její vzácné vlastnosti a sázeli ji z vypočítavosti ve velké míře pro obchod, takže v krátkém čase veliké obliby došla. Francouzští specialisté věnují jí všemožnou péči a plody 300 g těžké nejsou vzácností. Velikého rozšíření nabyla i v jižním Tyrolsku, kde jsou jí celé sady věnovány. U nás nenalezla valného rozšíření a zprávy o ní obdrželi jsme jen z České nížiny.

S volbou místa nutno počítati a lze ji jako volně rostoucí, neb pravidelnému řezu podrobený jehlanec sázeti ještě tam, kde réva s dobrým prospěchem se daří; kde toho není, nutno jí dáti místo blíže zdi, neb ještě lépe přímo u ní, jako palmeta pak vděčí se chutnými, pěknými plody v hojnosti. Roste sice i v místech chladnějších, i plodů přináší v hojnosti, ty však zřídka kdy na stromech dozrají, praskají a nejsou k potřebě. Půda má se voliti nejlepší a kde toho není, musí se silným hnojením ve vzrůstu podporovati. Pro vysokokmeny se naprosto nehodí. Na pláňce i gdouli roste výborně, tvoří sama sobě ponechána pěkné, poněkud široké, drobně rozvětvené jehlance. Hodí se na gdouli šlechtěná i pro tvary nejmenší, které sázeny blíže zdí neb na teplém, chráněném svahu přinášejí pěkných plodů v překvapující hojnosti.

Plodnost počíná velice brzo, jest stálá a hojná, takže nutno často ovoce pro lepší vývoj protrhati.

Vyvinuje letorosty štíhlé, rovné, pod oky málo zprohýbané, na způsob kůže žlutavé, na sluneční straně žlutě červenavé, do stínu zelenavé, místem jako jemně ochmýřené a nenápadnými, vyvstalými, špinavě žlutavými tečkami řídce poseté.

Silně vyvinutá oka jsou odstálá, spodní více přilehlá, hnědě a stříbřitě šupinatá, na patkách mírně vydutých a sotva zřetelně žeberkatých. V roce 1911 změnila se téměř veškerá oka v květová poupata; letorost bývá zakončen shlukem nevyvinutých ok v počtu 5—8. (Viz obraz.)

Taktéž i veškerá loňská oka mění se v poupata květová. Dvouleté neb tříleté dřevo nabývá více šedé barvy, tečky se zvětšují, vyvstávají a jsou jako roztrhané.

Mladičké rašící lístky bývají jasně zelené a přišedivělé, po ukončeném vývoji bývají světle zelené, 70—80 mm dlouhé, 34—40 mm široké, oválově, některé vejčitě kopinaté, některé krátce, jiné dlouze špičaté, mírně na způsob člunku prohnuté, po délce, zvláště ke špičce srpkovité, poblíže kraje jakoby lehounce zkadeřené, celokrajné, neb jen ke špičce jemně pilovité, na řapících až 20 mm dlouhých, malými palisty opatřených. Ke konci letorostu bývají menší, příplodní větší a na delších řapících.

Z velkých, baňatých, hnědě šupinatých a po okraji jako postříbřených květových poupat, vykvétají velké, z dlouze oválových plátků řídce složené, pěkné bílé květy ve velikých chomáčích. (Viz obraz.)

Taktéž i plody bývají v chomáčích po 3—12 kusech a nabývají za obyčejných poměrů obrazy as znázorněné velikosti a tvaru, vážíce 100—120 g; k zhotovení obrazů sloužily plody s obyčejného, volně rostoucího krsku; na špalírech bývají větší: 200—250 g těžké a při nejlepší, vypočítavé kultuře dosahují až 300 g. Tvar málo se mění, jen velké plody poněkud se liší, jsouce u stopky jako uťaté, takže pak stopka z jamky trčí; povrch plodů menších bývá pravidelnější, větších nepravidelný, více méně zhrbolený a i zhranatělý.

Kalich bývá zavřený, z krátkých, rohovitých, lžičkovitých, od spodu zdužnělých a souvislých úštů složený a vězí v nerovné, mělké jamce, hrbolky jsa obklopen.

Stopka plodů menších bývá delší, dřevnatá a bývá buď ke špičce plodu jako přimáčknuta, aneb přechází kroužkovitými hrbolky v plod, jsouc jednotlivě zcela mírně na stranu přimáčknuta; stopka plodů větších jest krátká, zelená, dílem rzivá, a trčí z okrouhlé, mělké, po okraji zhrbolené jamky.

Silná, dílem drsná, dílem hladká slupka málo se leskne, jest se stromu světle zelená, teprve pozdě v zimě málo, tak jako prokvétalo žloutne, na sluneční straně bývá až do zlatova žlutá a zřídka kdy lehounce zardělá; většinou zůstává však žlutavě zelená; nápadné, šedohnědé, hrubé, temněji zeleně ovroubené tečky pokrývají hustě celý plod, sem tam, zvláště blíže kalicha a stopky roztroušena jest hrubší, drobná rez; některé plody jsou téměř bez rzí, jiné více skvrnitě i pruhovitě porezavělé. — Nevoní.

Dužnina našich, za obyčejných poměrů vyrostlých plodů bývá žlutavá a mění se do lososova, jest hustá, jemná, dosti šťavnatá, máslovitá, chuť dobrá, slabě navinule sladká, ale málo okořeněná. Docela jinou chutí vyznamenávají se plody se špalíru na zdi, pak plody z jižnějších končin přivezené; dužnina těchto bývá velmi jemná, velmi šťavnatá, zcela se rozplývá, chuť pikantně navinulá, více sladká a libě okořeněná.

Široce dutoosý jaderník obklopen jest hustou, jemnou, někdy také i hrubší, tvrdou zrninou a chová v prostranných pouzdrech dlouhá, tmavohnědá, jen někdy vyvinutá jádra.

S trháním nesmí se u nás dříve započíti než koncem října; brzo česaná vadne.

K jídlu dospívá velice nestejně a největší plody, které jsou i nejchutnější, nejdříve měknou. Z jižního Tyrolska a Francie dovážené plody zrají již v prosinci, naše pak teprve v únoru až v dubnu; z nevhodných, studených míst vůbec nezměknou a hodí se jen k vaření.

Dopravu sebe delší snáší úplně beze škody, jak tomu pěkné, čisté plody v lepších obchodech nasvědčují.

V pomologickém ústavu trojském vedena jest pod číslem 40. Bergamotka Esperenova, k čemuž Bláha připojil: Roste až do pozdního stáří vždy bujně, letorosty dlouhé, dosti silné, odstávající, koruna kulovitá, rozeklaná a dosti hustá, na gdouli se dobře daří, pro odra a pyramidy v chráněné poloze, také i co polokmen. Úrodnost dostavuje se záhy, již v 6.—8. roce, napotom jest stálá a ob rok velmi hojná; potřeba ovoce probrati, by odrostlo a nezůstalo drobné. Zraje počátkem února a trvá až do dubna. Mrazy neb plísní netrpí.

Také i poděbradský děkan Rössler choval ji ve svých sbírkách pod čís. 627. Bergamotte d’Esperen, s poznámkou: prostředně velké zimní ovoce.

Dále nalezli jsme její popisy v Handbuch der Obstkunde čís. 341. Esperens Bergamotte; Leroy, Dictionnaire de Pomologie čís. 113. Bergamotte Espéren; taktéž i Thomas str. 61., oba řadí ji do prvého výběru; Gaucher čís. 36. Espéren’s Bergamotte; Stoll. tab. 41. a Pom. Monatshefte v roč. 1898 též tak.

Další známá synonyma: Poire d’Espéren, Bergamotta Esperenii.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915