Hrušeň Ezéeská

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Ezéeská

Ezéeská v knize České ovoce

Poslední dny září, nebo dle počasí v prvé polovici října, objevuje se na trhu krásná, poměrně velká a svým válcovitým tvarem nápadná, žlutá hruška pod jménem Ezéeská. Není to sice hruška prvého řádu a zraje také v době, kdy výborných hrušek jest nadbytek, přece však pro rozmanitost a svou plodností zasluhuje místečka v domácích zahradách.

Domovem jejím jest Francie, a to osada Ezée, kdež v staré zahradě jakési vzrostla nahodile z pohozeného jádra asi v r. 1788, kdež ji majetník školek M. Dupuy nalezl a dle osady „Bonne d’Ezée“ (Dobrá z Ezée) pojmenoval, načež ji jeho syn Dupuy-Jamain do obchodu uvedl. Od té doby rozšířila se velmi ve Francii, Německu, Anglii a i do Spojených Států asi v r. 1849 přenesena byla.

U nás najdeme ji dle sporých zpráv, a to jen z České nížiny, toliko ve větších sadech domácích i velkostatků, ač zasluhuje pro své dobré vlastnosti více pozornosti.

Nejlépe se jí daří v dobré, teplé půdě a poloze proti větrům chráněné, tam rodí největší a nejchutnější plody; lze ji však bez obavy sázeti všude tam, kde jiné hrušky se daří, a jsou příklady, že i ještě vysoko v horách, arciť na místech chráněných aneb na špalíru velmi dobře se daří, ale až v polou listopadu k jídlu dospívá, což arciť její cenu ještě zvětšuje. Strom zůstává všude zdráv, plísněmi netrpí, jest brzo velmi, často až příliš plodný, tak že jest velice nutno, občasným hnojením ve vzrůstu jej podporovati.

Do stromořadí a na volná, větrům vystavená místa se pro velké plody nehodí, zato však do chráněných polních i domácích sadů vysokokmen nebo polokmen a ještě lépe do domácích zahrad volně rostoucí krsek. Hodí se velmi dobře i k výchově stromků uměle vedených, ke kterémuž účelu berou se stromky na gdouli šlechtěné. Daří se na ní zcela dobře a vyznamenává se zpravidla velkou a brzkou plodností; na velké, třeba uměle vedené tvary (palmety) jest však prospěšnější použíti stromků na pláňce šlechtěných.

Dokud je mladá, roste bujně, zdravě, pěkně do výše a rozvětvuje se v pěknou, jehlancovitou korunu; pěstěna-li v tvaru krsku, ať na pláňce nebo na gdouli, vzrůstá v krátké době v sličné jehlance.

Letorosty narůstají dlouhé a silné, později, když vzrůst se zmírnil, kratší a slabší, bývají zcela oblé, mírně zakřivené, pod oky lehounce zprohýbané a končí silnější špičkou; jsou zahnědle zelené, na slunečné straně více hnědé a hrubšími, vyvstalými, žlutavými pihami řídce poseté. Štíhlá oka jsou ostře zakončena, špičky mají odstálé, šupiny hnědé a málo šedě vroubené a jsou na patkách krátkých, prohnutých, do výše oka vydutých a skoro oblých. (Viz obraz.)

Na jaře raší žlutavě zeleně a mladinké lístky bývají i s řapíky maličko přihnědlé a ochmýřené. Vyvinují se nestejně, tak že některé jsou potom 83, jiné až 100 mm dlouhé, 47—55 mm široké, eliptické, avšak ke špičce více než k řapíku zúžené, jiné jsou mnohem širší, z obou konců stejně zaokrouhlené a končí náhle krátkou špičkou; prvnější tvar převládá; všechny jsou po délce zcela mírně srpkovité, na šíř více člunkovitě prohnuté, krásně tmavě zelené, lesklé a mají kraj mělounce, tupě pilovitý, jsou na řapících as 30 mm dlouhých, s palisty niťovitými, které však brzo opadávají, vedlejší listy bývají malé a úzce kopinaté. Z listů příplodních bývají některé až 105 mm dlouhé a 62 mm široké, stejného, zprvu uvedeného tvaru, mají však až 70 mm dlouhé řapíky, většina jich bývá však menší.

Z malých květních poupat, jichž šupiny jsou hnědé a šedě vroubené, vykvétají neúhledné, as 31 mm v průměru mající květy, z vejčitých, téměř ploše rozložených plátků řídce sestavené, v menších chomáčcích. (Viz obraz.)

Velikost plodu se velmi různí a jest tvarem stromů podmíněna. Připojený barevný obraz znázorňuje plody v nejkrásnějším a nejrázovitějším vývoji a tvaru; k zhotovení jeho použito bylo plodů s volně rostoucího krsku vzatých а k účelu tomu ze zahrad zemského pomologického ústavu v Tróji věnovaných ve váze 260—290 g. Zpravidla, zvláště s vysokokmene, bývají menší, asi 120—150 g těžké. Také i tvar se více mění. U velkých plodů převládá tvar obrazem znázorněný, tedy téměř válcovitý, a i uprostřed plodu proláklý a ke kalichu i stopce více neb méně zhranatělý, menší plody a i některé z větších bývají ke stopce štíhlejší, protáhlejší a končívají špičkou užší, přibližně tak, jak z obrysu černého průřezu vidno, končívají však pravidelněji, majíce stopku pěkně vztyčenu a ne tak na stranu přimáčknutou. Povrch velkých i středních plodů bývá ploše zhrbolený a stlačený, malých více pravidelný.

Otevřený kalich z úštů téměř rohovitých, úzkých, dole souvislých, buď vztyčených, také i proti sobě skloněných, někdy i rozložených, sestavený a jako plod zbarvený, vězí v mělké, miskovité nerovné jamce, na širokém temeně plodu.

Stopka jest velice nestejná, bývá silná, dřevnatá, zelená, dílem porezavělá, trčí na plodech ke stopce zbaňatělých z jamky široké a hluboké, na plodech štíhleji zakončených bývá do špičky plodu mezi kruhovité hrboly vtlačena, často jen poněkud, jednotlivě až i do pravého úhlu přimáčknuta, vyskytují se však také plody, jichž stopka jest u spodu zdužnělá a přechází kruhovitými hrboly v plod.

Plody se stromů otrhané mají slupku zelenou a dosti lesklou, později, když k jídlu dospívá, stává se až kluzkou, pěkně sežloutne, strana sluncem ožehlá bývá sytěji žlutá, zřídka kdy červeně, jako mramorované nadechlá, zastíněná strana zelenavě prokvétá; celá bývá poseta hrubšími, dílem i lehce vyvstalými, světle rzivými, ve stínu zelenavě rzivými pihami, blíže kalicha bývá rozstříknuta drobná světlá rez, která také i sem tam jinde roztroušena bývá.

Bělavá, do žlutava se měnící dužnina zdá se zrnitou, ve skutečnosti jest však jemná, šťavnatá tak, že se téměř pije, buď jest máslovitá neb i zcela se rozplývá, chuť její dobrá, lehce kořenitá, sladká, s navinulou příchutí. Plody za nepříznivých poměrů vyrostlé mívají dužninu zrnitou a chuť prostě nasládlou.

Hrubší zrninou obklopený jaderník mívá osu plnou, jenom někdy zcela úzce dutou, a chová v pouzdrech dosti prostranných krátká, hnědá, krátce zašpičatělá jádra ve velmi malém počtu; většina bývá nevyvinuta.

Češe se as kolem 20. září, za parného léta ještě o několik dnů dříve, načež po několika dnech, někdy již poslední dny září, jindy v prvých dnech října, ale i také až po 15. říjnu, k jídlu dospívá, což děje se pak tak rychle, že ji nutno do 14 dnů spotřebovati.

Na stůl jest zcela dobrá a jest i jeho okrasou. Na trhu pro svůj zvláštní tvar a pěknou žlutou barvu jest velice prodejnou, vzdálenější dopravu snese však jen hned po otrhání, nežli sežloutne.

Bláha o ní napsal: Jest velkého, válečkovitého neb vejčitého tvaru, bledě zelená, něco rezavá, dužninu má kyprou, jemně okořeněnou a sladkou. Zraje koncem září. Koruna stromu jehlancovitá, silného dřeva, plodnost veliká. Žádá teplou polohu, plísní netrpí. Hodí se nejlépe k pěstování nízkému.

V zahradách zemského pomologického ústavu v Tróji chovají ji pod jménem Ezéeská, čís. 113. Popisy nalézají se: Handbuch der Obstkunde čís. 200, Die Gute von Ezée, Leroy Dictionnaire de Pomologie čís. 288. Bonne d’Ezée.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915