Hrušeň Madame Verté

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Madame Verté

Madame Verté v knize České ovoce

Původ této vzácné zimní hrušky, která by v žádné zahradě, kde si zimních hrušek hledí, neměla scházeti a na místě tak špatně se dařící Děkanky zimní pěstovati se měla, není určitě znám.

Má se za to, že jest semenáč Van Monsův, jiná pověst však praví, že ji Van Mons obdržel od jistého p. Keverse, který prý ji nalezl nebo vypěstoval a nazval ji dle své, za p. Vertè provdané sestry, již v prvých letech devatenáctého století. O její rozšíření získal sobě zásluhy zahradník de Jonghe v Brusselu, který ji na všechny strany doporučoval.

U nás nevěnuje se jí té pozornosti, jaké by právem zasluhovala; raději sázejí se druhy jiné, na př. Děkanka zimní, Krassanská ušlechtilá a jiné, které jen za nejpříznivějších poměrů lepší plody rodí, kdežto tato bez námahy a za poměrů obyčejných skýtá pěkných, dobrých plodů. Není sice tak skvostné chuti, jakou se honosí jmenované druhy, když dokonale vyzrálé jsou, jest však také výborná a zato nevyžaduje tak zvláštního ošetřování, kdežto druhy jmenované za poměrů, v jakých tato se daří, skýtají plody, které ani k potřebě nejsou.

Není pranic choulostivá ve výběru půdy a daří se v každé, pro hrušky způsobilé půdě. Nejlepší plody dává arciť, jako každá jiná, z půdy hluboké, živné, dostatečně vlhké a na místě teplém, jest však v studenějších, těžších půdách dobrá, jen v příliš suché dařiti se nechce. Poloha má se pro ni voliti aspoň částečně chráněná, tedy v souvislých sadech, domácích zahradách a ne jednotlivě, neb ve volném stromořadí, kde vítr vše urve. Tvar stromu voliti se může jakýkoliv, na místech proti větrům chráněných lze sázeti stromy polovysoké i vysoké, lépe arciť, kde to může býti, volně rostoucí krsky, zvláště k výchově těchto hodí se výborně a i věncoví ve všech tvarech, dále palmety velice se pěknými plody vděčí. K účelu tomu berou se stromky na gdouli šlechtěné, dobře se na ní daří a brzo ploditi začínají, na větší palmety, větší jehlance lépe jest vzíti stromky na pláňce šlechtěné; plodnost těchto začíná sice o něco později, jest však potom ob rok pravidelná.

Stromy jsou otužilé, mrazy netrpí, květy však jsou velmi choulostivy a trpí pozdními mrazíky i déle trvajícími dešti; plísním odolávají zcela. Rostou vždy bujně, zdravě, pěkně do výše a rozvětvují se v pěkné, jehlancovité koruny.

Letorosty narůstávají zprvu dlouhé a silné, později, když vzrůst polevil, krátké, poměrně dosti silné, rovné, ke konci silnější a ochmýřené, pod oky jsou velice mírně zprohýbány, olivově zelené, jako přirezavělé, na slunci zahnědlé a vyvstalými, rezavě žlutými pihami dosti hojně poseté.

Oka bývají nestejně veliká, u spodu letorostu zcela maličká, uprostřed velká, krátká a baňatá, některá mnohem větší, malá jsou zcela mírně, velká více a některá z nich velmi odstálá, šupiny mají hnědé, bleději vroubené a jsou na patkách dle mohutnosti oka, do jeho výše vydutých, s třemi zcela tupými žebérky, z nichž postranní bývají zcela krátká, střední však táhne se zcela ploše hluboko dolů. (Viz obraz.)

Rašící lístky jsou jasně zelené, že však jsou zespod ochmýřené, zdají se v prvním rozpuku následkem toho našedivělé; později po ukončeném vývoji bývají uprostřed letorostu největší, až 95 mm dlouhé, 45—52 mm široké, eliptické, s krátkou, na stranu přihnutou špičkou, ke konci bývají menší, po délce jsou velice mírně a to jen blíže řapíku na způsob srpu, napříč jsou některé skoro ploché, jiné člunkovitě prohnuté; jsou silné, tmavě zelené, dosti lesklé a mají kraj hruběji i drobněji mělce pilovitý; jsou na řapících 35—40 mm dlouhých, bezpalistých, jen některé, a to ke konci letorostu mají krátké, niťovité palisty; příplodní bývají mnohem užší, kraj mají jemněji pilovitý, řapíky pak až 73 mm dlouhé.

Květní poupata bývají malá, velmi tupě zakončená a mají šupiny hnědé a šedě ovroubené; z nich vykvétají neúhledné, as 35 mm široké, z plátků vejčitých řídce sestavené květy ve větších chomáčcích.

Připojený barevný obraz, k jehož zhotovení použito bylo plodů ze zahrad zemského pomologického ústavu v Tróji, znázorňuje dostatečně různou velikost plodů, z nichž nejmenší vpravo vážil 90 g, největší 150 g. Na špalírech bývají ještě větší plody, často až 250 g těžké, na vysokokmenech vzrůstají jen asi tak, jak zobrazený plod nejmenší. Také i tvar zachycen jest výborně, malé plody bývají ke stopce aspoň po jedné straně prohnuté a štíhlejší, kdežto plody větší bývají baňatější a ke stopce širší.

Otevřený, u spodu souvislý, v krátké, široké, vztyčené, jako nejbližší okolí zbarvené úšty rozeklaný kalich vězí v širší, avšak mělké, pokraji zhrbolené jamce; podkališní rourka táhne se úzce až na špičku jaderníku; povrch plodu bývá taktéž mírně zhrbolen a i zhranatělý, menší plody jsou stejnoměrnější.

Silná, dřevnatá, zahnědlá a zelenavá stopka jest v malou jamku jako násilně vtlačena a někdy hrbolem na stranu přimáčknuta.

Jemně zdrsnělá, tvrdá, v době zralosti však jemná slupka leskne se něco málo jen kde jest rzi prosta, se stromu jest zelená a rezavá, později na loži mění se barva tak, že jest až zlatěžlutá, na straně sluncem ožehlé až oranžová, ve stínu zelenavě žlutá, po větším díle jest však tak jako by bronzově rzivým závojem pokryta, který jen sem tam spodní žluté barvě proniknouti dovoluje, místem, zvláště kolem kalicha, bývá rez hrubší, v obkališí jaksi kruhovitá, místem více rozstříknutá; velké, mírně vyvstalé, bledší, rzivě vroubené tečky pokrývají hustě celý plod.

Zažloutlá dužnina jest zcela jemná, plna šťávy, někdy úplně se rozplývá, jindy zůstává tužší a máslovitá; chuť její jest sladká, libě navinulá, skvostně okořeněná a velmi dobrá.

Hrubší zrninou obklopený jaderník má osu dutou a chová v prostranných pouzdrech jednotlivá, dobře vyvinutá, dlouhá, černavá jádra; většina jich bývá hluchá.

Česati se má co možná pozdě, nejdříve od polou října, brzo zčesaná vadne; opatrně se ukládá na lože, kdež asi koncem prosince, nebo dle předcházejícího léta již o něco dříve, ale také až v prvých dnech ledna k jídlu dospívá; rozkrojena v době té velmi libě voní, uzrává pak nenáhle tak, že ještě v březnu svěží, šťavnaté plody nejsou vzácností.

Jest to vzácná zimní pochoutka na stůl, která se libou chutí každé jiné současně zrající hrušce vyrovná. Na trhu není ještě známa. K zasílání hodila by se výborně, má, dokud není úplně zralá, tvrdou, rezavou slupku, na níž nejsou méně pomačkaná místa znáti.

Bláha o ní napsal: Strom roste pozvolna, rozvětvuje se v korunu široce jehlancovitou. Na gdouli dobře se daří a přináší ovoce již v 6.—8. roce; doporučení hodna pro tvary, pyramidy a polokmeny do souvislých sadů, žádá však hlubokou, výživnou, teplou půdu. Mrazy netrpí.

V zahradách zemského pomologického ústavu v Tróji chovají ji pod jménem Madame Verté čis. 310.

Popisy nalézají se v Handbuch der Obstkunde čís. 754, Lucas, Die wertvollsten Tafelbirnen čís. 78 Madame Verté; Leroy, Dictionnaire de Pomologie čís. 658 Madame Verté.

Jako synonym přikládá se jí také jméno Besi de Caën.

Madame Verté nesmí se zaměňovati s letní, dlouhou, zelenou hruškou Madame verte.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915