Hrušeň Marie Louisa

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Marie Louisa

Marie Louisa (Marie Louise) v knize České ovoce

V druhé polovici října skýtá se nám příležitost, poznati a ochutnati skvostnou hrušku Marii Louisu. Domovem jejím jest, tak jako všech nejlepších hrušek, Belgie, kdež se abému Duquesne-ovi, který v městě Monsu bydlel a velmi se ovocnictvím zabýval, podařilo z jádra ji vypěstovati as v roce 1809; nazval ji na pamět arcivévodkyně rakouské, choti Napoleona I. Marie Louise, což později na Marie-Louise Duquesne pozměněno bylo. Netrvalo však dlouho a ziskuchtivost dala původ mnoha jiným domnělým obměnám výborné této hrušky pod jmény Marie-Louise d’Elcourt, M. L. de Jersey, M. L. de Parme, M. L. Van Mons a m. j., které však podle sebe pěstovány daly plody s původní odrůdou totožné.

U nás počal ji as pěstovati děkan Rössler v Poděbradech, který ji v roce 1819 od Diela obdržel a zapsal ji ve svůj soupis pod čís. 286., po druhé pak pod čís. 613. Marie-Louise Duquesne. Snad odtamtud šířila se asi dále, nenašla však velké obliby, takže pěstování její bylo a jest až posud velice obmezeno, čehož příčina se však zjistiti nedá. Lepší hrušky nelze sobě ani přáti, velká jest dosti, sličná víc než jiné, snad vadí tedy jen její nepořádný vzrůst.

Kdo ji však jednou poznal, neb ve své zahradě ji pěstuje, nerad by ji už postrádal, také již i proto, že plísněmi nijak netrpí, jak list tak i plody jsou vždy úplně čisté, stromy také i jinak úplně jsou zdravé. Vadou jest, že mladé stromky ve školce v kruté zimě zmrzají, starší stromy však zimou už netrpí; také květy jsou vůči mrazům více než jiné odrůdy choulostivy. Plodnost počíná zcela záhy, není příliš hojná, ale za to bývají plody vždy stejnoměrně veliké.

Má-li se k prospěchu dařiti, nutno ji sázeti v půdu velice živnou, teplou a vlhounkou; v suché a hubené škoda každé práce — nedaří se. Zato však vůči poloze není již tak citlivá, jest jí vhod každá, jen když proti větrům chráněná, třeba vysoko položená. Jsou příklady, že ještě ve výšce 600 m velmi dobře se daří, skvostné plody dává, které arciť později dozrávají, potom však tím cennější jsou.

Pro pěstování na vysokých stromech lze ji doporučiti jen v nejlepší půdě a na chráněných místech, lépe pěstovati ji na stromech polovysokých, volně rostoucích i pravidelnému řezu podrobených krscích v podobě jehlance, ale zvláště na špalírech, kdež přináší krásných plodů v hojnosti a není druhé hrušky, která by v menších rozměrech tak hojného užitku skýtala. Z důvodu toho hodí se pro malé zahrádky.

Na tvary nejmenší, jako věncoví a podobné se nehodí, poněvadž na gdouli zřídka kde dobře se daří a na pláněti se malým tvarům přizpůsobiti nedá. Ve školce činí její vzrůst potíže, nelze ji přes bujný vzrůst přivésti vzhůru, kroutí se na vše strany, tak že chceme-li vypěstovati slušné vysokokmeny, nezbývá nic jiného, než šlechtiti v libovolné výšce na silnou pláňku, neb jiný, k tomu způsobilý druh; přes to vyvinuje korunu vysokou, však zmotaně rozvětvenou a dílem skloněnou. Při řezu jakýchkoliv tvarů nutno dbáti, by řezáno bylo vždy na oko vzhůru obrácené, jinak nelze ji v žádoucím tvaru udržeti.

Letorosty narůstají dlouhé, slabší a zakřivené, při bujném vzrůstu až zkroucené; bez řezu ponechaným stromům narůstají krátké a silnější; povždy jsou však pod oky zprohýbané, zelenavě nahnědlé, na slunečné straně více nahnědlé a vyvstalými, malými tečkami hojně, ale nenápadně potroušené.

Poměrně velká, kuželovitá oka, s ostrou, k letorostu a na stranu přihnutou špičkou, na spodu letorostu odstávají, dále k jeho konci jsou však více přilehlá, hnědě, dílem i přišedivěle šupinatá a jsou na patkách, více, jednotlivě i mírněji vydutých, s třemi plochými žebérky, která hluboko se táhnouce, letorost nepatrně hranatějí. (Viz obraz).

Po úplném vývoji bývají listy až 75 mm dlouhé, 45 mm široké, eliptické, na obě strany stejně protažené, s krátkou špičkou; některé jsou ke špičce širší a ke stopce zúženější; bývají mírně miskovité prohnuté a mají kraj drobně, nepravidelně pilovitě vroubkovaný; jsou tuhé, méně lesklé, ale tmavě zelené. Řapíky mají až 50 mm dlouhé; hořejší bývají menší, příplodní jsou as zprvu uvedené velikosti, také menší, jen řapíky mívají až 70 mm dlouhé.

Z menších, špičatých, květních poupat vykvétají v hojnosti poměrně veliké, as 38 mm široké, z užších bílých plátků tak sestavené květy, že druh druha se nedotýká, v menších chomáčích. (Viz obraz).

Velikost plodů v jich nejkrásnějším vývoji znázorňuje barevný obraz, k jehož zhotovení použito bylo plodů s volně rostoucího jehlance vzatých, ve váze 160—180 g. Se stromů vysokých, neb při větší úrodě, bývají jen as 120 g těžké a i menší, na špalíru nabývají naproti tomu až 250 g váhy a i více. Tvar mění se jen potud, že boky některých plodů posunuty jsou dále k temeni, které pak bývá širší a okrouhlejší. Povrch bývá většinou pěkně pravidelný a jen některé, ponejvíce velké, bývají zvláště k temeni mírně zhrboleny a zhranatělé.

Otevřený kalich z úštů mázdrovitých, vztyčených s přesvislými, suchými špičkami, barvy plodu, řídce sestavený, vězí v jamce malé, mírně hrbolaté na úzkém temeni plodu.

Dužnatá, málo zakřivená, zelená a rezavě žlutá stopka jest do špičky plodu jaksi vtlačena, často však, druhou stranu špičky převyšujícím hrbolem na stranu přimáčknuta.

Málo lesklá, hladká, jemná slupka jest se stromu světle zelená, později jasně žlutá, ke stopce zůstává zelenavá, některé, sluncem více ožehlé plody bývají výjimkou malinko zardělé; některé plody bývají od kalicha až do polou plodu jemnou rzí barvy skořicové hustě pokryty, jiné mají jen obkališí hustěji porezavělé, načež rozptyluje se rez roztrhaně neb nastříkané po boku dále až as do třetiny plodu, málokteré plody jsou úplně rzi prosté; jemné, jasně rzivé tečky pokrývají hustě stranu sluncem ozářenou, kdežto na straně zastíněné jsou patrny, také zcela scházívají.

Bělavá dužnina mění se pod slupkou do žlutava, jest velice jemná, šťavou přetéká a úplně se rozplývá, chuť její velice libá, výborná, kořenitě sladká, s navinulou příchutí.

Velmi jemnou zrninou obklopený jaderník mívá osu plnou, jen velké plody mívají malinko dutou a chová v prostranných pouzdrech veliká, široká, hnědá, po krajích černavá jádra.

Češe se začátkem října a opatrně na lože se ukládá, načež, některý rok kolem 20., jindy až kolem 30. října k jídlu dospívá. Uzrává nenáhle, často až do konce listopadu. Plody s vysoko položených míst zrají až o 14 dní později a mnohem déle vydrží.

Na stole jest pravou pochoutkou, i na trhu jest pro pěkný tvar a přiměřenou velikost hledána. Delší dopravu snáší dobře jen ve stavu nedozrálém, tedy hned po očesání, později trpí velice tlakem.

Bláha o ní napsal: Strom nemá hezkého vzrůstu, vždy rozeklaný a více svislý, zvláště letorosty, zato však ovoce jest výtečné, jenom v době zrání není trvanlivé a záhy od jaderníku hniličí. Strom jest záhy a stále úrodný.

V zahradách zemského pomologického ústavu v Tróji mají ji pod jménem Marie Louise čís. 319. Popisy její nalézají se: Handbuch der Obstkunde čís. 59. Marie Louise oo!x, Lucas: Die wertvollsten Tafelbirnen čís. 45. Marie Louise, Leroy: Dic. de Pom. čís. 668 Marie-Louise, Jankowski: Sad i ogród owocowy Marja Ludwika, na Rusi jmenují ji Mari Luiz Deljkur.

Dále přikládají se synonyma: Auguste, Berg, de Souhait, Beurré de Saint-Hubert, Braddick’s Feld Hochstamm, Braddick’s Field Standard, Galebasse Saint-Augustin, Corchorus, Forme de Marie-Louise, von Humbold’s Butter Birne, Marie-Chrétienne, Marie Louise Delacourt, M. L. Delcourt, M. L. d’Elcourt, M. L. Donkelaar, M. L. de Jersey, M. L. Nouvelle, M. L. Nova, M. L. de Parme, M. L. Van Mons, Princesse de Parme, Van Donkelaar, Van Don Karlaer, Vraie Marie-Louise.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915