Hrušeň Marillatova

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Marillatova

Marillatova v knize České ovoce

Marillatova *) Vyslov Maryjatova. Správně mělo by české jméno zníti hruška Markéty Marillatovy, že však tato odchylka již starší jest, záhodno při ní zůstati.

Z největších a nejkrásnějších hrušek, jež jsou nejen ozdobou nejvybranějšího stolu, nýbrž zároveň i znamenitou pochoutkou, jest hruška Marillatova.

Jest z novějších odrůd a byla náhodou vypěstována kolem roku 1870 v zahradě p. Marillata v osadě Villeurbaume blíže Lyonu ve Francii; ten pojmenoval ji po členu vlastní rodiny. V letech 1872—74—75 předložena byla společnosti »Société pomologique de France« k posouzení a uznána byla za doporučeníhodnou k dalšímu šíření.

Z vlasti šířila se asi zvolna, poněvadž teprve v roce 1893 byla na pomologickém sjezdu ve Vratislavi vřele doporučována.

První rouby získal jsem v roce 1894 z pomologického ústavu v Reutlingách, z nichž jsem se brzo hojně plodů dočkal. Nevěnoval jsem jí však velké pozornosti, ježto první leta zůstaly plody nevyvinuty, velice Kongresovce podobny a hojně opadávaly. Teprve v roce 1902 počal jsem jí sobě vážiti, neboť tento rok měla na obyčejném neřezaném polokmeni hojnost plodů, 110 mm vysokých a 69 mm širokých, tvaru štíhlé Kongresovky, však mnohem šťavnatějších a chutnějších.

Velkého rozšíření u nás posud nenabyla a známa jest jen po české východní a západní nížině, v poříčí Berounky, kol Něm. Brodu a i Tábora, ačkoliv nyní začíná se již ve větší míře na několika místech pěstovati.

Vzhledem k velikým plodům má se sázeti v polohách jen před větry chráněných. Zprávy o tom se však různí: z jednoho místa píší, že drží pevně na stromě a nebývá tak větrem se stromu shazována jako Hájenka v téže řadě sázená, odjinud se tomu odporuje a oznamuje se, že majíc krátkou a křivou stopku, a byť i papírovým sáčkem chráněna, při nejmenším větru se stromu padá, k čemuž mohu sám ze zkušenosti jen přisvědčiti.

Půda jest jí každá vhod, nepostrádá-li vlhkosti, arciť čím živnější, tím jsou plody větší, ačkoliv spokojí se i s chudší, písčitější zemí. Berlíňané o ní píší, že daří se jí dobře i v tamní písčině, což se doslova bráti nesmí, neboť tam s větší láskou stromů sobě hledí a co půdě se nedostává, hojně doplňují, takže daří se jim tam druhy, které v našich lepších půdách bez řádného hnojení jen živoří. V půdě suché se naprosto nedaří.

Co se tvaru stromu týče, mínění se též rozcházejí. Někteří doporučují ji pro vysokokmeny, jiní jen výhradně pro krsky. Sám neradil bych nikomu, by sázel stromy vysoké ani v tom případě, kdyby proti větru úplně chráněny byly; také by nikdo plodů z vysokokmenu nikdy dle přiloženého obrazu nepoznal, budou o polovinu menší a zcela jiné barvy. Jediný vhodný tvar jest krsek, zvláště pak věncoví a palmety; čím nižší, tím lepší a na gdouli šlechtěné; jen v úplně chráněných zahradách lze použíti také pravidelně neb volně rostoucích jehlanců na pláňce. Tvaru přizpůsobí se snadno každému a řez velmi dobře snáší.

Vyniká nad jiné zdravostí dřeva i listu a čistotou plodu. Plísně na ní nebyly ještě pozorovány.

Plodnost počíná často již ve školce a není nic divného, když dvou- až tříleté stromky mají krásné plody; jest hojná, trvalá, často až příliš hojná, takže omezovati se musí.

Na gdouli roste sice dobře, ale přece jen slabě a nutno jí hnojením a zavlažováním ve vzrůstu napomáhati. Na pláňce roste bujně, pěkně kolmo vzhůru, vyvíjí dlouhé, silné větve, které se rychle a hustě plodonosným dřevem pokrývají.

Dlouhé, štíhlé a rovné letorosty bývají pod oky maličko prohýbány, barvy jasně červenavé jako kůže zahnědlé, ve stínu zelenavé a vyvstalými, nenápadnými tečkami dosti hustě pokryté; zakončeny bývají velmi často květným poupětem (viz obraz).

Kuželovitá, od spodu letorostu slabě, čím dále, tím silněji vyvinutá, stříbřitě šupinatá oka bývají od spodu letorostu přilehlá, ku konci více odstálá, na patkách mírné vydutých a jen jednotlivě po straně žeberkatých.

Z jara při prvním rozpuku rdí se rašící lístky bledou červení, ale jinak jsou jasně zelené, na rubu načervenalé a jemně ochmýřené; dorostlé bývají 90—95 mm dlouhé, 52—62 mm široké, vejčité neb oválové dlouze špičaté a maličko na způsob člunku prohnuté. Na okraji jsou zdánlivě zkadeřené a hustě pilovité, na řapících 30—50 mm dlouhých a úzce kopinatými, brzo usychajícími palisty opatřených.

Listy příplodní bývají vždy menší a úzce oválové.

Květná poupata, jichž tvar, velikost a jich umístění spolu s letorostem v čele článku znázorněn jest, vyvinují se zpravidla již na loňském dřevě tak hojně, že nutno, zvláště na malých tvarech stromů, částečně je vylámati, by se přespřílišnému květu zabránilo.

Květy, v malých chocholících vykvétající, složeny jsou z plátků okrouhlých, bílých, navzájem se dotýkajících. Jejich otužilost oproti dešťům a mrazům jest veliká, což se každoročně hojnou plodností jeví.

Namítne snad někdo, proč volen Ъуl právě tak krásně vyvinutý plod k zobrazení? Obyčejně se tak neděje, však zde stalo se tak zúmyslně, by bylo na první pohled patrno, co dovede učiniti pečlivá ruka ošetřovatele z plodu, který by jinak nad jiné druhy ničím nevynikal. Ponechán-li strom volně svému vývoji, přináší plody velikosti asi průřezem znázorněné, ba i menší. K barevnému obrazu použito bylo plodu p. V. Maruškou v Klecanech k tomu cíli věnovaného ve váze 590 g. Najdou se též plody až 700 g těžké.

Tvar různí se velice; kdežto většina plodů upomíná na Kongresovku, jsou jiné spíše Křivici podobny, štíhlé a ke stopce protáhlé, často i zakřivené, však také i zcela krátké a baňaté, jak průřezem naznačeno. Povrch plodu bývá místem drobně, jinde hruběji zhrbolený, ke stopce pak bývá i zhranatělý. Téměř každý plod zakončen jest hákovitě ohnutou hrbolatou špičkou, z níž zcela krátká, dužnatá stopka na stranu trčí. Menší plody mívají stopku delší, často i zcela dřevnatou, avšak povždy buď do pravého úhlu neb i šikmo dolů převyšující ji špičkou plodu přitlačenou.

Kalich z úzkých, vztyčených, od spodu zdužnělých a vzájemně se nedotýkajících úštů, špiček suchých a proti sobě skloněných složený, umístěn jest na rovném, dílem však na šikmém temeni plodu v široké a hrbolaté jamce.

Slupka leskne se, jest hladká jako sklo a jemná tak, že tlaku nesnese, se stromu jest zelenavá, později jasně světle žlutá, ve stínu zeleně prokvétala, na sluneční straně lehounce žíhaně světle zardělá a dosti hustě jemnými, rzivými, na sluneční straně hrubšími, dílem i zelenavými tečkami posetá, blíže kalicha bývá jemně a drobně, často hustě zdánlivě bronzově porezavělá, někdy sem tam i po ostatní části bývá rozstříknuta drobounká rez.

Plody za nepříznivých poměrů vyrostlé, pak i plody s vysokokmenu bývají zcela jinak zbarveny: zůstanou prostě zelenavě žluté a na slunci zarudlé.

Dužnina mění svoji barvu z čistě bílé do slabě žlutavé, vyniká jemností, hojnou šťavnatostí, úplně se rozplývá, sem tam nalezne se ojediněle jako ztraceně jemná zrnina. Vyznačuje se libovonnou, sladkou, sotva znatelně navinule promíšenou, velmi dobrou, slabě okořeněnou chutí, daleko lepší Kongresovky. I zde nutno podotknouti, že plody za nepříznivých poměrů vyrostlé nenabývají nikdy zmíněné výtečné a libé chuti.

Jaderník bývá poměrně malý, dutoosý, jemnou zrninou obklíčen a chová v prostranných pouzdrech menší hnědá jádra.

K česání dospívá dle polohy a počasí začátkem neb v polou září, načež po 8—10 dnech úplně dozrává; v plné zralosti udrží se jen několik dní. V dobré, chladné místnosti dá se často až do 15. října udržeti.

Stává se hledanou pochoutkou a okrasou pro stůl a dá se upotřebiti jakýmkoliv způsobem v kuchyni ; až známější se stane na trhu, bude hledána a vybrané, těžké plody najdou vždy ochotné odběratele. Dalekou dopravu jen ve stavu úplně nezrálém dobře snáší, později pak nikoliv.

Vedlejší pojmenování nejsou posud známa; posudky o ní nalezli jsme též jen v Pomologische Monatshefte, ročník 1895 a v některých německých časopisech.

V seznamu trojského ústavu vedena jest pod čís. 585 s poznámkou Bláhovou: Strom velmi bujný, tvoří silné a tupé letorosty, plodí v šestém až osmém roce; ovoce velké až velmi velké, zraje od polou září do 20. října. Dužnina kyprá, křehká, velmi šťavnatá, nasládlá, kol jaderníku zrnitá, nažloutlá, chuť výtečná; doporučuje se pro tvary, jehlance v poloze chráněné a půdě hluboké, také i co polokmen.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915