Hrušeň Olivier de Serres

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Olivier de Serres

Olivier de Serres v knize České ovoce

V zahradách, kde o zeď nebo důkladný plot není nouze a hodlá-li se příležitosti té využitkovati k pěstování pozdních zimních hrušek, namane se otázka, kterou odrůdu k tomu zvoliti? Vedle Děkanky zimní a Krassanské jest i nadepsaný druh k účelu tomu velice doporučitelný, ano i, co se výnosu týče, spolehlivější než před ním uvedené.

O původu jejím ví se jen tolik, že vzrostla z jader hrušky Fortunée d’Angers asi v letech 1860 ve školkách Boisbunelových v Rouenu ve Francii. Francouzská pomologická společnost, které k prozkoumání předložena byla, uznala ji za hodnou šíření a dala jí jméno velikého přítele ovocnictví a hospodářství, Oliviera de Serres, v roce 1619 zemřelého.

Z Francie šířila se hlavně do vínorodných krajů, na Rýn, do jižní Francie, do Tyrol a i jinam, kde nalezla vše, čeho k svému zdaru potřebuje. Dnes najdou se v krajinách těch sady, kde žádná jiná odrůda se nepěstuje, než tato. U nás nenalezla valného rozšíření, a doporučiti lze ji jen tam, kde se jí může poskytnouti místo blíže zdí, plotu, neb ještě lépe přímo na těchto; také i teplé jižní stráně jsou jí velice vhod. Nehodí se tudíž každému, zvláště ne do stromořadí a polních sadů, a pěstování její zůstává omezeno na teplé, chráněné domácí zahrady.

Jakého složení půda jest, zůstává lhostejno, jen když jest teplá, živná, při tom dosti vlhká; kde toho není, nutno častým přihnojením půdu zlepšiti a vláhu dodati.

V chráněných teplých zahradách není ani pěstování vysokých stromů vyloučeno; plody jsou s těchto sice malé, ale hodnoty s jinými stejné. Nejvhodnějším tvarem zůstává krsek, a to ať již volně rostoucí, či uměle vedený na všech možných tvarech. Přizpůsobuje se následkem výhodného, hojného, krátkého rozvětvení i tvarům nejmenším, nelze však pomlčeti, že pro nejmenší tvary nelze ji následkem pozdější plodnosti valně doporučovati. Zvláště dokonalé, často i velmi veliké plody skýtají na zdi nebo plotech vedené špalíry. Řez omezuje se na příliš bujně rostoucí letorosty a dřevo příliš hustě stojící, vše ostatní velice se šetří.

K výchově stromů uměle vedených užívá se na gdoulích šlechtěné, roste na ní zcela dobře; mnozí však tvrdí, že použije-li se k mezišlechtění hrušky Generál Tottleben, která na gdouli lépe roste, že bujněji vzrůstá, jest plodnější a plody že jsou větší a chutnější. Domácí zkušenosti však o tom chybí. Na větší krsky a velké palmety lépe jest zvoliti stromky na pláňce šlechtěné; plodnost začíná později, dodržuje zato a bývá ob rok velmi hojná, nikdy přílišná, zato plody bývají stejnoměrnější. Plody drží velmi pevně na stromech. Proti mrazům jest velmi otužilá, nezmrzá, také i plísním zcela odolává, jak listy tak i plody jsou vždy úplně čisté. Vzrůst stromů jest s počátku velmi bujný a vyrůstá hned v prvém roce, následkem současného rozvětvení, v pěkné, malé jehlance, později roste již velmi mírně a volně, rozvětvuje se v korunu široce jehlancovitou, větve pak obrůstají hojně krátkým, plodonosným dřevem.

Letorosty narůstají zprvu dlouhé, později jen krátké, slabší, buď rovné nebo lehce zakřivené, a končívají silnější, ochmýřenou špičkou; pod oky jsou zcela málo zprohýbány, oblé, zelenavě nahnědlé, ve stínu zelenavé a jemnými pihami nenápadně poseté, celek má pak jakýsi stříbřitý svit.

Oka bývají co nejnápadněji vyvinuta, jsou krátce kuželovitá, velmi, spodní až i do pravého úhlu odstálá, velmi nápadna tím, že jako by ze shluku spících ok vyrůstala, mají šupiny hnědé, šedě ovroubené a jsou na patkách co nejvíce vydutých, jak u jiné hrušky sotva se najde. (Viz obraz.)

Na jaře rašící lístky jsou jasně zelené, ze spod lehounce ochmýřené, čímž strom jaksi přišedivělým se jeví. Po dokončeném vývoji bývají listy až 88 mm dlouhé a 43 mm široké, kopinaté, některé o málo širší, s krátkou špičkou, na dél jsou méně, napříč více člunkovitě prohnuté, tupé, méně lesklé a mají kraj ostře pilovitý. Zoubky zakončeny jsou maličkým hrotem a jsou na řapících as 55 mm dlouhých. Ke konci letorostu jsou menší, řapíky kratší jsou však niťovitými, brzo odpadávajícími palisty opatřeny. Příplodní jsou as zprvu uvedené velikosti, ale mají řapíky až 85 mm dlouhé.

Květní poupata bývají malá, baňatá, mají hnědé, u spodu šedě ovroubené šupiny, jichž špičky nepřiléhají. Z těch vykvétají malé, neúhledné květy z úzkých plátků velice řídce sestavené, ve větších chomáčcích. (Viz obraz.)

Plody bývají nestejně veliké; za obyčejných poměrů skýtají volně rostoucí krsky plody asi tak veliké, neb o něco málo větší, jak znázorňuje připojený barevný obraz, k jehož zhotovení užito bylo plodů ze zahrad zemského pomologického ústavu v Troji, ve váze 90—120 g, se špalíru bývají mnohem větší, 300—350 g, výjimkou až i 500 g těžké, přičemž nutno podotknouti, že plody odrůdy, této jsou v poměru k velikosti velice těžké.

Velice mění se i tvar. Některé plody jsou asi takové, jak obraz znázorňuje. Zcela podobně zobrazil ji A. Leroy ve svém „Dictionnaire de Pomologie“, jen o něco větší. Jiné jsou, jak černý obraz průřezu a), opět jiný, jak fig. b) znázorňuje, nabývají pak tvaru více jablku podobného. Jsou také plody, které mají tvar zvonku, boky mají baňatější, ke stopce více protáhlé a pěkně lehce prohnuté a končí štíhlejší zhrbolenou špičkou.

Zavřený kalich bývá někdy hrboly tak sevřen, že jen špičky úštů vyčnívají, jindy sestaven jest z úštů vztyčených, úzkých (také i širokých), od spodu tvrdých, zelených a rzivých, jichž špičky bývají zčernalé a mázdrovité a vězí v hluboké, zvláště po širokém okraji zhrbolené jamce. Stává se, že úšty kalicha docela scházejí.

Stopka bývá vždy dřevnatá, u plodů malých bývá delší a slabší, u plodů velkých kratší a silnější, zelená, dílem porezavělá, bývá někdy na širokou špičku plodu jako přimáčknuta, u plodů velkých trčí z hluboké, široké, často velmi zhrbolené jamky.

Tvrdá, hrubá, se stromu zelená slupka málo se leskne, teprve pozdě v zimě na loži poněkud sežloutne asi tak, že ve stínu zůstává zelenavá; strana sluncem ožehlá bývá až do zlatova žlutá, zřídka kdy nepatrně zarudlá; celá poseta jest jemnými i hrubými, rzivými pihami, které se v jemné, po celém plodu rozstříknuté rzi ztrácejí; obkališí a blíže stopky bývá povrch hruběji porezavělý; také i větší rezavé skvrny se sem tam vyskytují.

Bělavě zažloutlá, někdy, a to u plodů zastíněných bělavě zelenavá dužnina bývá kol jaderníka kamenitá, ostatek jemná, dostatečně šťavnatá, máslovitá, jen za příznivých okolností, zvláště se špalíru, zcela se rozplývá a libě voní, chuť jest sladce navinulá, velmi dobrá a zvláště libě okořeněná. Dužnina plodů brzo otrhaných nebo nevyzrálých zůstává řepovitá a nezměkne.

Hrubou zrninou hustě obklopený jaderník mívá osu, dle tvaru plodu, širší neb užší, dutou a chová v poměrně malých pouzdrech velká, hnědá jádra v malém počtu. Většina jich bývá nevyvinuta.

Česati se má v ten čas, až když listí opadává; brzo zčesána ráda zvadne a nezměkne, ukládá se na lože, načež asi ke konci ledna začne k jídlu dospívati, což lehkou, ale příjemnou vůní prozrazuje; zraje pak nenáhle až do konce března, v dobré místnosti i déle.

Jest pro stůl výborná a v obchodech dobře se platí.

Bláha o ní poznamenal: Strom roste polobujně, jest velmi plodný, ale žádá pozdní česání, bujnou půdu a špalír. Zraje v únoru a březnu.

V zahradách zemského pomologického ústavu v Tróji chována jest pod jménem Serresská čís. 351.

Popisy nalézají se: Handbuch der Obstkunde čís. 761, Lucas, Die wertvolsten Tafelbirnen čís. 90., Leroy, Dictionnaire de Pomologie čís. 718, všude pod jménem Olivier de Serres se značkou oo!

Synonyma nejsou známa.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915