Hrušeň Pařížanka

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Pařížanka

Pařížanka (Comtesse de Paris) v knize České ovoce

Domovem této dobré hrušky jest asi, soudě dle jména, Francie, odkudž asi v letech devadesátých min. stol. šířiti se začala. V Německu vystihli velice záhy její výborné vlastnosti a dnes doporučují ji každému a vysazují ji ve velkém množství.

V posledních letech vyskytlo se tolik nových odrůd, které, když konečně plody přinesou, ukáží se totožnými s dávno již známými aneb nestojí za pěstování. Jinak jest však s hruškou touto. Vlastní, po dvanáct let střádané zkušenosti zní jen v její prospěch a stojí za to, by i u nás více si jí hleděno bylo.

Stromy, které k pozorování slouží, stojí v praobyčejné, as 25 cm mohutné ornici, pod touto křemenem promíšená žlutá hlína do značné hloubi, poloha úplně otevřená. Také cizí sdělené zkušenosti potvrzují, že daří se všude tam, kde hruška růsti může, ano doporučuje se k osazování silnic. Vlastních zkušeností ve směru tomto ještě nemáme, avšak daří-li se Pastornice všude i podél cest, proč nedařila by se tato, která jest jí beztak velice podobna, ale daleko chutnější.

Zato lze ji směle doporučiti k vysazování do polních sadů a domácích zahrad (vysokokmen) a do malých zahrad (volně rostoucí krsek). Hodí se velmi dobře k výchově krsků uměle vedených, zvláště na špalíry, s nichž velikých, krásných plodů klidíme. K účelu tomu berou se stromky na gdouli šlechtěné; roste na ní velmi dobře a začne brzo ploditi. Stromy vysoké a i jiné na pláňkách šlechtěné počínají ploditi taktéž brzo; plodnost jest ob rok velice hojná. Od té doby, co odrůda ta známa, nebylo slyšeti, že by kde byla zmrzla, také plísněmi nijak netrpí, stromy i plody jsou vždy zcela čisté. Má také svoji vadu, o kterou se s jinými odrůdami dělí: že v příliš deštivém létě, například vroce 1910, mnoho plodů po délce popraskalo.

Kvete obyčejně velice hojně, nepoměrně více, než co plodů zbude, ale to, co zbude — a bývá toho hojně — pevně drží, jistě a stejnoměrně se vyvinuje, tak že není při sklizni odpadu. Dobrou vlastností jest také okolnost, kterou potvrzují i jiní pěstitelé, že velice malé procento plodů červiví. K přešlechťování odrostlých, bezcenných stromů výborně se hodí.

Stromy rostou velice bujně, rozvětvují se šlahounovitě, kladou se sem tam, tak že jest velice nutno v prvých letech přiměřeným řezem pevnou kostru koruny neb jehlance založiti, později při mírnějším vzrůstu a dostavivší se plodnosti rozvětvuje se kratčeji, větve obrůstají hojně krátkým, plodonosným dřevem.

Letorosty narůstají zprvu dlouhé a štíhlé, zkřivené, později mnohem kratší, jsou větším dílem špinavou jemnou plstí pokryty, po otření málo se lesknou, jsou žlutavě zelenavé, na sluneční straně o něco tmavší, dílem jakoby šedým, roztrhaným závojem pokryté a nápadnými, bělavě žlutavými a vyvstalými pihami hojně poseté.

Na spodu letorostu malá oka jsou dále ke konci větší, odstávají, mají šupiny, jichž špičky nepřiléhají, hnědé a šedě ovroubené a jsou na patkách delších, mírně vydutých, tak s okem téměř splývají, s třemi, sotva znatelnými žebérky. (Viz obraz.)

Rašící lístky jsou zelené, hnědě stíněné a tak šedě ochmýřené, že rašící strom vypadá celý šedivý, kterýžto vzhled, ač mírněji, podržuje přes celé léto. Po dokončení vývoje bývají listy u spodu letorostu největší, asi 85 mm dlouhé, 48 mm široké, dlouze vejčité, s klínovitou špičkou, po délce jsou na způsob srpu, napříč člunkovitě prohnuté, pevné, málo se lesknou, mladší jsou s obou stran jemně šedě plstnaté, nejstarší plsti prosté, ze spod sivě zelené, kraj mají buď celý neb velice mělce, sotva zřetelně pilovitě vroubkovaný a jsou na řapících asi 25 mm dlouhých dlouhými, úzkými palisty opatřeny. Ke konci letorostu jsou o něco menší; příplodní bývají zprvu uvedené velikosti kratčeji zakončeny, mají však až 50 mm dlouhé řapíky.

Květní poupata bývají již v létě pěkně vyvinuta, bývá jich množství, jsou velká, štíhlá, s roztřepenou špičkou a mají šupiny hnědé, dílem šedě ovroubené. Vykvétající z nich květy jsou neúhledné, jako přizelenalé, z plátků okrouhlých a rozložených velmi řídce sestavené.

Velikost plodu podmíněna jest tvarem stromu a bývá z téhož vždy stejnoměrná. Připojený barevný obraz, jenž zhotoven byl dle plodů s vysokého stromu z okr. školky v Chlumci n. C. vzatých, znázorňuje velikost průměrnou, a plody ty vážily 220—240 g; při veliké úrodě nebo v létě příliš suchém bývají asi z polovice velké, vážíce 120—140 g, naproti tomu bývají se zákrsků až 280 g, se špalíru 350 g těžké.

Tvar mění se jen potud, že některé plody bývají delší, slabší, protáhlejší a více Pastornici podobny.

Hrubý, otevřený kalich jest dole souvislý a v nestejně dlouhé, dílem lžičkovité, dílem úzké, dlouze zašpičatělé a zkroucené, rezavě šedé a rozložené ušty rozeklaný; vězí v mělké, zcela mírně zhrbolené jamce, na skoseném, někdy širokém, jindy užším temeně plodu.

Zakřivená, dřevnatá stopka bývá zelená, částečně porezavělá, vyvstalými pihami pokryta a jest někdy prostě na špičku plodu přitlačena, jindy v maličkou jamku vmáčknuta; u větších plodů bývá špička zkosena a převyšující strana tlačí stopku na stranu. Také i barvou připomíná Pastornici, ale jest více zelená. Hrubá, se stromu úplně zelená slupka později žlutavě prokvétá, některé plody mají stranu sluncem ožehlou žlutší, výjimkou i lehounce zardělou; hrubé, dílem vyvstalé rzivé pihy pokrývají hustě celý plod, obkališí bývá hruběji porezavělé a sem tam jinde, zvláště blíže stopky rozstříknuta bývá drobná rez barvy šeděbronzové; také i ostře ohraničené, temně rzivé, menší i větší skvrny vyskytují se na jednotlivých plodech. Slupka úplně zralých plodů lehko se stahuje.

Bělavá dužnina jest úplně jemná, v ústech zcela se rozplývá, plna šťávy, chuť její sladká, při tom lehce navinulá, tak že sladkost plně nevyniká, jest velmi libě kořenitá a výborná.

Jemnou zrninou obklopený jaderník má úzkou, dutou osu a chová v prostranných pouzdrech velká, dlouze špičatá, světle hnědá, po koncích tmavá jádra shrbolkem na temeně.

Česati se má asi v polou října, lépe později než dříve, ukládá se na lože, kdež, výjimkou již kolem 15. prosince, zpravidla až po 20. prosinci, k jídlu dospívá; děje se tak nenáhle až do konce února.

Výborná tato, právě o vánocích zrající hruška hodí se v prvé řadě na stůl; v obchodě na trhu není posud známa, ač hrubší pevná slupka jest zárukou že bude dopravu velice dobře snášeti.

Bláha jí už nepoznal, také ani v zahradách zemského pomologického ústavu v Troji není chována.

Obsáhlé posudky německých pěstitelů ovoce a barevný obraz nalézají se v časopise Deutsche Obstbauzeitung v roce 1913, strana 3., pod titulem „Comtesse de Paris“.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915