Jabloň Harbertova reneta

Vlastnosti odrůdy jabloní a jablek Harbertova reneta

Harbertova reneta v Říhově knize České ovoce

Náleží již mezi starší odrůdy, o jichž původu nic se neví. Německé spisy udávají, že jest původu německého a že ji J. Harbert ve Vestfálsku v kraji Soestském as v roce 1830 rozšiřoval. Dr. Diel se domnívá, že byla vypěstována v některém tamějším klášteře.

Posudky o hodnotě tohoto jablka se velice rozcházejí; v některých místech Německa nechtějí o něm ani slyšeti a to z důvodu, že dlouho neplodí a pod slupkou velice křenčí, naproti tomu chválí je zase jiní velice, ponejvíce v Sasku a pobádají k vysazování ve velkém. U nás nenalezlo valné obliby, pěstuje se málokde a velice omezeně z příčiny, že za stejných okolností daří se Blenheimská reneta, která svojí vzácnou chutí Harbertovu velice předstihuje, stejně dobře.

Dokonale daří se jen v půdách těžších, na živiny velmi bohatých; dobré, hluboké, vápenaté hlinky a jílovité, však propustné půdy svědčí jí nejlépe. Daří se i v půdách lehčích, ano i písčitých, nesmějí scházeti však živiny a vláha. V suchých půdách naprosto se nedaří a nasadí-li nějaké plody, tedy předčasně spadnou. V půdách, kde se ve velké míře dusíkatých hnojiv užívá, křenčí dužnina pod slupkou nejvíce. Na polohu nečiní takových nároků jako na půdu, daří se všude, kde Zlatá parména prospívá, i v polohách vyšších, jsou-li proti drsným větrům chráněny. Za obyčejných poměrů netrpí větrem, ačkoliv má velké plody, o nic více než odrůdy jiné.

Má se pěstovati jen na stromech vysokých neb polovysokých v polních a domácích sadech, také i na širokých silnicích s prospěchem sázeti je lze, naproti tomu na úzké silnice se nehodí. K pěstování na zákrscích se též nehodí, dlouho neplodí a kdo je chce přece jen krskem pěstovali, musí použíti stromků výhradně na jánčatech šlechtěných a pak míti na zřeteli, že každý hlubší řez oddaluje plodnost skoro do nedokonečna.

Ve školkách rostou stromky velice bujně, tak že v dobré půdě dospějí často žádoucí výšky a druhý rok již korunku tvoří; později rozvětvuje se mohutně zprvu do výše, pak se postranní větve kladou a tvoří korunu vysokou a širokou, která v přiměřené půdě velkých rozměrů nabývá. Včasným řezem v mládí lze ji aspoň poněkud do výše přivésti. Roditi začínají pozdě, až když se vybouří, pak plodí každý druhý—třetí rok hojně, nikdy příliš mnoho, za to bývají plody stejnoměrně veliké; mezi tím odpočívají. Plísněmi až dosud netrpěly, za to v mokrých, nepropustných půdách rakovatí. V době květu nejsou choulostivy a zřídka květy pomrznou.

Letorosty narůstají dlouhé a silné, ke koncům slábnou, u spodu se mírně křiví, pod oky se zřetelně prohýbají a jemná, černavá plsť je zvláště od špiček pokrývá; po otření se lesknou, mají barvu červenavě hnědou a na slunečné straně tmavší. Velmi jemný, řídký, stříbřitý závoj pokrývá je z větší části u spodu letorostu tak, že zůstávají místa čistá; veliké, žlutavé, nápadné tečky rozptylují se řídce a jednotlivě po celé délce.

Dosti velká, široká, červenavě hnědá oka přiléhají, šedá plsť je lehce pokrývá a jsou na patkách širokých, as jako oka vysokých, klínovitých, s třemi mohutnými žebérky, mezi nimiž jsou prolákliny. Květní poupata vyvinují se pozdě a jsou poměrně malá, tupě kuželovitá, mají šupiny červenavé a jen po krajích plstí pokryté. (Viz obraz.)

Tmavě zelené, lesklé, na spodní straně vlnaté listy jsou as 100 mm dlouhé, 80 mm široké, okrouhlé, mnohdy srdčité, jednotlivě i vejčité, mají úzké, krátké, jako nastavené špičky, kraje hrubě i drobněji, dílem i dvojmo ostře, téměř hákovitě pilovitě zubaté a řapíky 20—25 mm dlouhé s malými, úzkými palisty; na větévkách plodonosných bývají listy daleko větší, až 125 mm dlouhé, 80 mm široké, eliptické, mají kraje drobněji pilovitě zoubkované a delší řapíky.

Stromy vykvétají 6.—7. den jabloňového květu, nekvetou nikdy přílišně a karmínová poupata dodávají jim v rozpuku pěkně červenavého vzhledu. Jednotlivé, 53—58 mm široké, bílé a sličně červeně stíněné květy sestaveny jsou z plátků vejčitých tak, že se tyto vzájemně nedosahují. (Viz obraz.)

Připojený barevný obraz, zhotovený dle plodů p. Maruškou ze Svijan k účeli tomu věnovaných, znázorňuje velikost a tvar plodu se stromů vysokých v jich nejkrásnějším vývoji. Největší plod vážil 280 g, zpravidla bývají menší a váhu 200 g lze považovati za průměrnou; plody pod 180 g považují se za malé. Tvarem dosti od sebe se liší. Mnoho plodů jest zdánlivě vysokých, ke kalichu více zúžených, končících se temenem užším a poměr výšky k šířce jeví se as 85x90 mm, ostatní jsou více sploštělé, s temenem širokým, v poměru 63x80; najdou se jednotlivě i takové, které jsouce zdánlivě vysoké, na obě strany stejně se kulatí. Jedna strana bývá vždy o něco nižší.

Zelenavé a přihnědle chloupkované kalíšky jsou napolo otevřeny, často i zcela otevřeny a sestaveny z úštů u spodu širokých, které k sobě zcela nedosahují, proti sobě se kloní a krátké, ostře zúžené, přischlé špičky ven převislé mají a vězí v jamkách, dle tvaru temene, širších neb užších, dosti hlubokých a zcela mírně žebérkatých; žebérka ta kraje jamek mírně hrbolí, zcela ploše přes celý plod se táhnou a kulatost jeho stlačují a velice mírně hranatí.

Dřevnaté, poměrně slabé, žlutavé a přihnědlé stopky bývají as tak dlouhé, že úrovně jamek o 5—8 mm přesahují a vězí v jamkách širokých, hlubokých, hojně světle skořicově porezavělých; rez rozptyluje se paprskovitě daleko kolem.

Hladká, suchá slupka málo se leskne, se stromu má zelenavě žlutou barvu, která později žloutne a bývá mnohdy až zlatěžlutou, zastíněná strana bývá bledší, kdežto sluncem ožehlá bývá jemně, zcela mdle, jako mramorovaně a nezřetelně pruhovitě zardělá; na mnoha plodech jsou pruhy jen jako naznačeny, často i zcela scházejí. Jemné, dílem i hrubší, ano až i hvězdovité, šedé neb rzivé, zvláště v červeném nápadnější tečky rozptylují se hojně, mění se ke kalichu v jemné pihy a v žluté barvě se až ztrácejí; některé plody bývají z části velice jemně a řídce porezavělé aneb sem tam rzí postříknuty, která na jiných plodech úplně chybí.

Žlutavá dužnina jest zcela jemná, hustá, však měkká, šťavnatá, chuť dobrá, zasládle navinulá a lehce renetově okořeněná.

Podkališní, většinou kuželovitá, jednotlivě i kuželovito nálevkovitá rourka netáhne se hluboko. Od ní vznikají žlutavá, jaderník obklopující vlákna; ten má širokou, dutou osu, do které se pouzdra po stěnách jemně natrhaná buď zcela, neb štěrbinou otvírají. Každé pouzdro chová po jednom neb dvou dlouhých, dlouze špičatých, světleji hnědých jádrech.

Nemá se dříve česati až v polou října, brzo sčesané rádo zavadne, ač ne sice mnoho, však přece, načež začátkem prosince k jídlu dospívá. V dobré místnosti udrží svoji chuť i šťávu až do konce března.

K snědku jest dobré a v domácnosti dá se tak jako jiné všemožně zpracovati. Jako obchodní jablko lze je řaditi do prvé řady, jest veliké, pěkně zbarvené, snáší velmi dobře dopravu, aniž musí se úzkostlivě baliti, a pomačkaná místa pod slupkou zaschnou a nekazí se.

V zahradách zemského pomologického ústavu v Tróji chová se pod jménem Reneta Harbertova čís. 370.

Popisy lze nalézti: Thomayer České Ovoce čís. 34 Reneta Harbertova, Handbuch der Obstkunde čís. 344, Engelbrecht Deut. Apfelsorten čís 536 Harberťs Reinette, Lucas Die wertvollsten Tafel- und Handelsäpfel čís. 53, Deut. Obstsorten Harberts-Renette, Leroy Dictionnaire de Pomologie čís. 412 Reinette Harbert.

Z vedlejších jmen jsou známa: Reneta Harberta, Harberťs Rambour Reinette, Harberťs Reinettenartige Rambour, Reinette Herberg.

České ovoce, Díl 3: Jablka, Jan Říha, Čs. pomolog. společnost Praha, 1919

Harbertova reneta v Thomayerově knize České ovoce

ůvod. Reneta Harbertova jest známa teprve od počátku tohoto století. Diel uvádí ji poprvé (v doplňcích V. str. 44.) a praví: „Obdržel jsem ji od Harberta z Arnsberku ve Vestfálsku,“ a má za to, že vznikla v některém z četných klášterů této země. Diel jmenuje ji Harberts reinettenartiger Rambour; jméno R. Harbertova dal jí Lucas po r. 1838. Z toho lze souditi, že to jest jablko německého původu, které se však brzy rozšířilo po celé střední Evropě a tudíž i v Čechách, a také se u nás již dosti hojně pěstuje.

Literatura a synonyma. Reneta Harbertova byla rozšířena pomology a nedočkala se tedy labyrintu synonym jako jablka, která byla rozšířena od souseda k sousedu. Česky Reneta Harbertova (jiného názvu neznáme). 1. Diel, Doplňky V. str. 44. Harberťs reinettenartiger Rambour. 2. Dittrich, System. Handb. 1839. I. str. 251. č. 184., po Dielovi Harberťs reinettenartiger Rambour, podobně i 3. Liegel Anweis. 1842. 4. Ill. Handb. IV. č. 344. Harberťs Reinette. 5. Lauche D. P. č. 37. Harberťs Reinette. 6. Stoll, Oest.-Ung. Pom. Harberťs R. Harbert renetje. 7. Mathieu Nomencl. str. 59. Harberťs Rambour R., Reinette Herberg. 8. Taschenberg D. Aepfels. č. 536. Harberťs R. 9. Léroy Dict. P. 412. P. Reinette Harbert.

Originály naše zaslal nám Maruška z Konárovic a z výstavy ovoce v Praze 1891.

Tvar. Jest to veliké jablko, které jest 80 mm. široké a 65—70 mm. vysoké. Nejširší místo nalézá se poblíže stopky, a tu jest plod ploský. Ke kalichu se tupě sužuje.

Kalich jest otevřený a veliký, lístky jsou šedozelené a přehnuté. Prohlubina kalichu jest velmi veliká, kotlovitá a má na okraji několik vynikajících zvýšenin žebrových, které se odtud po plodu rozbíhají a dodávají mu nepravidelného vzezření.

Stopka jest krátká, nevyčnívá nad pokraj prohlubiny, jest tenká a sedí v hluboké, úzké, rzí úplně pokryté prohlubině.

Slupka jest jemná, hladká, ale není příliš lesklá; jest zlatě, někdy až měďově žlutá a na výslunní straně začervenalá. Z červeni vystupují velmi znatelné a široké červené pruhy a hojné červené tečky. Celý povrch jest pokryt drobnými, velikými, až bradavicovitými, hvězdovitými skvrnami.

Dužnina jest bledožlutá, jemná a šťavnatá, chuti sladké, navinulé a kořenné, na renetu orleanskou upomínající.

Jaderník jest bezosý; pouzdra jsou otevřená, prostorná a obsahují často nedokonale vyvinutá jádra.

Uzrává před vánocemi a udrží se až do jara. Jest to výborné jablko pro stůl, domácí potřebu, i trh.

Strom roste nápadně bujně, jest zdravý, počíná sice trochu později nésti, ale jest pak velmi úrodný, zejména stojí-li ve vlhčí zemi; v suché zemi plody opadávají; v příliš těžké a mokré zemi podléhá strom rakovině.

Létorosty jsou pevné, štíhlé a hojně oplstěné. Dřevné pupeny jsou malé a přilehlé; květné pupeny jsou veliké a vejčité. Listy jsou veliké, vejčité a ostře zubaté.

Květy jsou prostředně veliké a nardělé.

Doporučuje se k povšechnému vysazování do zahrad i stromořadí.

České ovoce, Díl I.: Jablka: výběr pro Království české k pěstování nejvíce se hodících 50 druhů jablek, František J. Thomayer, vydavatel Fr. Thomayer, Praha, 1894

Harbertova reneta v knize Deutsche Pomologie

Původ a výskyt: je německého původu; Diel ji obdržel z Vestfálska od zemského mistra Harberta zu Arnsberg a popsal mu ji v roce 1828. V Gothě ji v roce 1857 doporučilo shromáždění německých pomologů k obecné výsadbě a od té doby se hojně vysazuje a rozšiřuje.

Literatura a synonyma:
1. Harbert's reinettenartiger Rambour (Diel, Kernobstsorten, 26. S. 44. 1828).
2. Harbert's Reinette (Illustrirtes Handbuch der Obstkunde No. 344).

Plod: středně velké, asi 80 mm široké, 65 mm vysoké, široce tupé, často vysoké jablko; bříško přisedá trochu více ke stopce, kolem níž se plod zplošťuje, ale směrem ke kalichu více klesá.

Kalich: otevřený; Lístečky dosti dlouhé, špičaté, se špičkou ven zahnutou; Kališní prohlubeň dosti hluboká a široká, obklopená slabými záhyby.

Stopka: tenká, dřevnatá, mírně vystupující, na bázi často masitá; Prohlubeň stopky středně hluboká a široká, paprsčitě rzivá.

Slupka: hladká, nemastná, poněkud lesklá, slámově žlutá ze stromu, zlatožlutá ve skladové zralosti, se světle karmínovými pruhy na slunné straně; tečky málo patrné; Stopy rzi nejsou běžné.

Dužnina: žlutavě bílá, jemná, slaná, s pikantní, viná jakoby cukrová chuť, ne nepodobná chuti Orleánské renety.

Jaderník: duté osy, prostorná pouzdra, otevřená, většinou slabě vyvinutá, obsahující kulatě oválná, dlouze špičatá semena; část dužniny ohraničená cévními svazky plochá cibulovitá, po stopce zaoblená, směrem ke kalichu se mírně zužuje. Kališní dutina široká, otevřená, uprostřed vycházející tyčinky.

Zralost a využití: výborné ovoce na stůl i pro hospodářství; zraje v prosinci a vytrvá do jara; je blízko Orleánské renety, ale aniž by dosáhla její chuti.

Charakteristika stromu: ze všech odrůd jabloní roste nejsilněji, je velmi zdravý, plodí pozdě, ale pak bohatě, prospívá stejně dobře v těžké i lehké půdě a tvoří širokou korunu s mírně vyčnívajícími větvemi. Není citlivý na nepříznivé počasí a lze jej vysazovat na nepříliš drsné plochy podél cest a cest. V příliš suché půdě plody snadno opadávají.

Letorosty silné, štíhlé, vlnité, stříbřité, fialově hnědé, s roztroušenými tečkami; květní pupeny oválné, velké, vlnité; dřevní pupeny malé, kónické, přiléhavé; Listy velké, okrouhle vejčité, krátce špičaté, na okraji silně zubaté; řapík silný a dlouhý; Palisty lineární.

Wilhelm Lauche, Deutsche Pomologie, Aepfel, Verlag von Paul Parey, Berlin 1882-1883

Pokud máte s pěstováním odrůdy jabloně Harbertova reneta osobní zkušenosti, napište nám, případně zašlete fotografie plodů, květů i stromů. Rádi v našem přehledu chybějící údaje i fotografie doplníme a zveřejníme.