Jabloň Limburské

Vlastnosti odrůdy jabloní a jablek Limburské

Limburské v Říhově knize České ovoce

Domovem výborného tohoto jablka jest Hollandsko, kdež podařilo se A. Loiselovi ve Fauguemontu (něm. Falkenbergu) v hollandském Limbursku as v polovici devatenáctého století z jádra je vypěstovati. Odtamtud rozšířilo se po Německu a i dále k nám, kdež v některých vyvolených krajinách zcela zdomácnělo.

Limburské lze čítati mezi naše nejchutnější jablka a skvěle žlutá barva činí je velice vábivým. Kdo je jednou pozná, chce je míti opět. Škoda, že nelze ho pěstovati všude a hodí se jen pro půdy nejlepší, plné živin a s dostatečnou vláhou, na př. v Pojizeří, kde velice jest váženo. Pro špatnější, suché půdy naprosto se nehodí, roste sice a plodí hojně, však samou drobotinu, které nelze ani přirovnali k plodům z půdy dobré. Nelze ho ani v téže osadě doporučiti všeobecně, jsou jednotlivé sady, kde rodí skvostné a čisté ovoce a nedaleko, třeba v sadě vedlejším, plody drobné a plísní celé zčernalé. Často i tam, kde Parména a jí podobné druhy dobře se daří, nelze Limburského potřebovati, kdežto jinde opět se daří lépe než tato. Ani drobnost plodů nebyla by pěstování jeho tak závadnou, vyrovnává ji výborná chuť, ale šeredná plíseň zkazí vše. Často není na nich nic znáti, jakmile se však uloží, začnou černě prokvétati a nespotřebují-li se rychle, mnoho se jich zkazí. Zlu tomu lze arciť předejíti pilným stříkáním bordeauxskou směsí, což však lze prováděti jen tam, kde ovoce vysokou cenu má, kdežto na našem venkově, kde cena ovoce dle sklizně často hluboko se stlačí, nezaplatila by sklizeň ani stříkání, které nutno dvakráte až třikráte opakovati. Jinak jest, arciť na stromech nízkých, volnému vzrůstu ponechaných, které bez velkého nákladu stříkati se dají. Podobné krskové sady, k výchově stolního ovoce sloužící, které chutí Bílému kalvilu se blíží, přes velkou péči jim věnovanou, dobře by se vyplácely. Na poloze nezáleží již tak jako na půdě a jsou příklady, že i na místech zcela volných, větrům otevřených, lépe se daří, než na místech dusných a uzavřených. Na místech proti drsným větrům chráněných daří se ještě, byť byla i vysoko položena.

V místech, kde se dobře daří, mělo by se pěstovati v míře nejhojnější na stromech vysokých v polních a domácích sadech, aneb v místech hrazených na stromech nízkých a volnému vzrůstu ponechaných. Hodí se i k výchově stromů uměle vedených, z nichž prvé místo zasluhuje palmeta, která přináší nejkrásnější plody; přizpůsobí se sice i tvarům malým, použije-li se stromků na jánčatech šlechtěných, avšak pro bujný vzrůst svůj doporučuje se k účelu tomu jen tam, kde dovedná ruka udrží je při plodnosti v mezích vykázáných. Pěstování jeho doporučoval svého času zvěčnělý ředitel zemského pomologického ústavu v Troji, Dr. Hamböck.

Ve školkách rostou stromky velmi zdravě, bujně, však více šlahounovitě, tak že jest nutno mladé kmeny zkracovati, později rozvětvují se v koruny dosti veliké, zprvu vysoké; zmohutněvše, postranní větve rozkládají tak, že nabývají tvaru vysoko kulovitého, nejspodnější větve se až sklánějí. Roditi začínají dosti brzo, v pátém až šestém roce, plodí pak obyčejně ob rok velice hojně, často až přespříliš a jest s prospěchem tam, kde se provésti dá, plody probrati; mezi tím plodí méně, také i zcela úhoři.

Letorosty narůstají dlouhé a štíhlé, jsou buď rovné neb málo se křiví, pod oky sotva zřetelně se prohýbají a černavá plsť je po větším díle jemně pokrývá, po otření se lesknou, mají barvu fialově nahnědlou, ve stínu zelenavě hnědou a jemný, stříbřitý závoj pokrývá je zcela slabě, na straně slunečné dosti silně; žlutavé tečky rozptylují se dosti hojně, ač nenápadně.

Poměrně malá, krátká oka zcela přiléhají a jsou na patkách o málo než oka vyšších, dílem krátce prohnutých, ke konci letorostu i klínovitých, s třemi jemnějšími, hluboko se táhnoucími žebérky. Nápadně malá kuželovitá květní oka, jichž velké množství se vyvinuje, mají šupiny světle hnědé, lysé neb jen zcela maličko po špičkách plstnaté. (Viz obraz.)

Tmavě zelené, zespod lehce vlnaté, dosti lesklé listy bývají na letorostech as 95 mm dlouhé a 63 mm široké, některé větší, jiné menší, mají tvar vejčitý, krátkou, jako nastavenou špičku, kraje nestejně, hruběji, dvojmo a tupě pilovitě zoubkované, řapíky 28—33 mm dlouhé s kopinatými palisty; jedna strana bývá obyčejně, ne však vždy, mohutněji vyvinuta. Na větévkách plodonosných jsou však daleko větší, až 130 mm dlouhé, 71 mm široké, některé zcela úzké, mají tvar eliptický, také i kopinatý, krátké, nastavené špičky, kraje stejně s předešlými zoubkované, však řapíky až 50 mm dlouhé.

Stromy vykvétají hned druhým — třetím dnem jabloňového květu, kvetou vždy velice hojně a bělavá, zcela mdle zarůžovělá poupata dodávají jim v rozpuku mdle narůžovělého vzhledu. Jednotlivé, as 55 mm široké, rozložené, bílé a zcela jemně růžově stíněné květy sestaveny jsou z plátků vejčitých tak, že vzájemně se sotva dostihují. (Viz obraz.)

Přiložený barevný obraz, dle plodů se stromů v okolí Chlumce n. Cidl. rostoucích zhotovený, znázorňuje velikost a tvar průměrně velkých plodů s vysokých stromů ve váze 130—150 g. Jednotlivě, zvláště s krsků, v dobrých půdách i s vysokých stromů, bývají až 200 g těžké, pan Šandera ze Sobčic poslal dokonce plody 275 g těžké a úplně čisté. Za velké úrody naproti tomu jsou ještě menší, než jak zprvu udáno. Tvarem různí se zcela málo od sebe; mnohé jsou zdánlivě vysoké, ve skutečnosti však přece jen širší než vyšší, v poměru výšky k šířce as 68x72 а k oběma stranám stejně zaokrouhlené, také jsou však i stejně vysoké a široké, v poměru 80x80, jiné opět poměrně nižší, nabývajíce tvaru zdánlivě kulovitého. Jedna strana bývá o něco nižší.

Velké plody mívají kalíšky otevřené, menší na polo, neb až i zcela zavřené, pěkně, jako kytice vztyčené, u spodu zelenavé, jinak přihnědlé a chloupkované, sestavené z úštů širokých, které se u spodu k sobě tísní, proti sobě se kloní, málo se vztyčují a ostré, přischlé špičky ven převislé mají a vězí v jamkách, dle tvaru temene plodů, širokých neb užších, hlubokých, často i mělčích, jemně záhybnatých. Kraje jamek bývají velmi mírně zhrboleny, kulatost plodů buď pravidelná neb velice mírně zhranatělá.

Stopky velkých plodů bývají silnější, menších slabší, vždy dřevnaté, žlutavé a zahnědlé, as tak dlouhé, že úrovně jamek právě dosahují, zřídka o 2—3 mm je přečnívají; vězí v jamkách užších a mělčích, často širokých, zobákovitým hrbolem zúžených, zelených, zcela málo a jemně porezavělých.

Něžná slupka jest úplně hladká, něco málo kluzká a dosti se leskne; již se stromu má barvu jasně citrónově žlutou a zeleně prokvétalou, později jasně, dílem až do zlatova žlutou, strana sluncem ožehlá bývá buď žlutší, také i sličně, lehce červeně nadechlá; většině plodů líčko toto však schází. Rzivé, velmi jemné, bělavě vroubené tečky rozptylují se na některých plodech velice nenápadně a mění se ke kalíšku v bělavé, jemné pihy. Na jiných plodech vyskytují se ve velkém množství, bývají nápadné, zahnědlé a hustě roztroušeny; na mnohých plodech bývá v okolí kalicha stříknuta jemná, drobná rez. Zřídka vyskytnou se rzivé, ploché bradavice.

Velice jemná, vonná, velmi šťavnatá, měkká dužnina má barvu bělavě žlutavou, pod slupkou více žlutou, chuť výbornou, renetově kořenitou a ušlechtile navinule sladkou. Podkališní nálevkovitá rourka táhne se úzce téměř na špičku jaderníka, od ní táhnou se žlutá, jaderník obklopující vlákna. Jaderník má osu dutou, do které se vysoká, po stěnách na příč jemně natrhaná pouzdra někdy zcela, jindy jen štěrbinou otvírají. Každé pouzdro chová obyčejně dvě dlouhá, pěkně vyvinutá, jasně hnědá jádra.

Plody měly by se česati na dvakráte, nejprve největší, as v prvé polovici října a malé ponechati na stromech, by lépe dozrály. Sčešou-li se najednou, malé plody, nejsouce vyzrálé, zůstanou zelenavé a rády zavadnou, kdežto plody plně vyzrálé nezvadnou nikdy. K jídlu dospívají a při tom slabě sice, ale libě voní, mnohdy již koncem listopadu, zpravidla však v prvé polovici prosince a vydrží ve vhodné místnosti při skvostné chuti a plné šťavnatosti až do konce března i déle. Při ukládání má se dbáti, by uloženy byly jen plody bezvadné, plísněmi neporušené, jen ty dobře vydrží; místa plísní porušená na loži brzo zahnívají a kazí plody vedlejší. Jest to pravé stolní jablko, které svojí chutí na tyrolské upomíná, následkem čehož jest v obchodě hledáno. Přes to, že má jemnou slupku, snáší, dobře baleno, dopravu beze škody. Bláha o něm poznamenal: Méně známé, v hlubokých půdách velice úrodné, není choulostivé v květu, tvaru nádherného, žluté, jakosti výborné, navinule sladké. Žádá volnou polohu.

V zahradách zemského pomologického ústavu v Tróji chová se pod jménem Limburské čís. 586.

Popisy lze nalézti: Thomayer České Ovoce čís. 11, Jablko Limburské, Handbuch der Obstkunde čís. 661 Die Limburgerin.

Z vedlejších jmen jsou známa: Limburačka (Thomayer), La Limbourgeoise.

České ovoce, Díl 3: Jablka, Jan Říha, Čs. pomolog. společnost Praha, 1919

Limburské v Thomayerově knize České ovoce

ůvod. Jest to jablko novějšího původu, o kterém máme určitá data. Vypěstoval je Alfred Loisel v Limburku v Holandsku a odtud rozšířilo se po Evropě. Jablko limburské překročilo hranice Holandska v době velmi krátké, a skoro současně měli je ve Francii i v Německu. Kdy do Čech přišlo, nevypátrali jsme. Že se však u nás pěstuje již delší dobu, tomu nasvědčuje i ta okolnost’, že nalézají se v severovýchodních Čechách již dorostlé stromy jeho, kterým se výborně daří a pro dobré vlastnosti plodu cení si jich tamní lid jako jablek první třídy. Do normálního sortimentu pro Čechy bylo vřaděno při sjezdu pomologickém v Mladé Boleslavi roku 1887.

Literatura a synonyma. Tím, že jablko toto bez oklik a zastávek po Evropě se rozšířilo, a tím, že je rozšířil pěstitel jeho sám, vyskytuje se v knihách pomologických a v seznamech pouze pod pravým jménem. Nalezli jsme toliko pozměněné přípony nebo koncovky po způsobu těch kterých národů.

Česky: Jablko limburské, francouzský: La Limbourgeoise, německy: Die Limburgerin, t j. limburčanka. (Též jsme nalezli název Jablko limburské »žluté« bez udání příčiny. Limburské jablko pod tímto jménem jest podnes jediné a jmenovati Agathe double »limburským ruměným« jest neoprávněno (viz : Názvy české odrůd ovocných str. 16.), neboť o původu tohoto jablka, ač již Liegel o něm se zmiňuje (r. 1842 č. 103), není nic určitého známo.)

V literatuře neposkytuje toto jablko nic zajímavého, starší autorové ho neznali a teprve u Luc. 1875 č. 601 die Limburgerin nalezli jsme je poprvé Oberdieckem popsané, Thonnis. G. prt. 1876 str. 335. La Limburgeoise. Durand str. 135. Limbourgeoise Mathieu, Nom. Pom. Limburgerin.

Tvar. Jablka, která jsme vyobraziti dali, zaslali nám J. Říha z Chlumce n. C. a Mašek z Fialky u Sichrova.

Z vyobrazení našeho jest patrno, že jablko toto mívá odchylky ve své podobě. Některé plody bývají zdánlivě vysoké, až i tupě válcovité a jiné opět jsou více zploštělé a kulovaté. Normálně vyvinutý plod bývá, 75 milimetrů vysoký a 70 milimetrů široký. Nejširší místo jest pod středem ku stopce; ku kalichu se zužuje. Též se objevují nepatrné vyvýšeniny.

Kalich jest pootevřený, ale bývá také někdy uzavřený. Prohlubina kalichu je dosti hluboká, pánvovitě zakončená a lze na ní pozorovati nepatrná žebra. Lístky kalichu jsou jemné, zašpičatělé a na konci přehnuté; jsou zelenavé a plstí pokryté.

Stopka jest dřevnatá, nepříliš tlustá, hnědá a nevyčnívá nad plod. Prohlubina stopky jest mělká, nálevkovitá a někdy paprskovitě rzivá.

Slupka jest hladká a lesklá. Jablka při česání bývají světle žlutá, později zlatožlutá a na výslunné straně narudlá. Rzivé tečky jsou četné a znatelné, ke kalichu jsou drobnější a jsou barvy ryšavé. Na některých plodech vyskytují se ploché bradavice nebo malé rzivé skvrny. V nepříznivých a mokrých letech dostávají plody hnědé skvrny. Vůně jest sice slabá, avšak velmi příjemná.

Dužnina jest nažloutlá, jemná, tuhá a šťavnatá, chuti kořenné, sladce po víně páchnoucí, na cukr bohatá a velmi lahodná. Jest renetovitá.

Jaderník jest bezosý. Pouzdra jsou u osy pootevřená, úzká a veliká. Stěny pouzder jeví znatelné známky příčních trhlin.

Jádra jsou dlouhá, hrotovítá a hnědá. Rourka kalichová jest mělká a homolovitá.

Uzrává v listopadu a drží se do března.

Mladé stromky rostou bujně a vytvoří dobře rozvětvenou a vysokou korunu. Letorosty jsou dlouhé a silné, tmavohnědé, řídce a jemně tečkované. Listy jsou veliké, vejčité, někdy podlouhlé. Zoubky listů jsou pilovité a nepatrné. Palístky jsou kopinaté. Dřevné pupeny jsou malé a neodstávají od letorostů.

Strom se daří v těžší i lehčí půdě a není choulostivý. Hodí se do stromořadí i do uzavřených zahrad a jest to výborné jablko pro tabuli, a vzhledem k tomu, že jest to jablko velmi krásné a úhledné — mimo ostatní dobré jeho vlastnosti — hodí se výborně pro trh.

České ovoce, Díl I.: Jablka: výběr pro Království české k pěstování nejvíce se hodících 50 druhů jablek, František J. Thomayer, vydavatel Fr. Thomayer, Praha, 1894

Pokud máte s pěstováním odrůdy jabloně Limburské osobní zkušenosti, napište nám, případně zašlete fotografie plodů, květů i stromů. Rádi v našem přehledu chybějící údaje i fotografie doplníme a zveřejníme.