Jabloň Míšeňské

Vlastnosti odrůdy jabloní a jablek Míšeňské

Míšeňské (Jablko míšenské) v knize Moravské ovoce

Původ a rozšíření
Nebylo své doby ve slovanských zemích lepšího jablka nad míšeňské. Tato jablka znal a zná i dnešního dne kde kdo, hlavně pak konsumenti, kteří přede všemi jablky jemu vždy přednost dávají hlavně proto, že jest jednak úhledné, pěkné, jednak výtečné jakosti dužniny a trvanlivé po dobu zimní.

Původu jest českého, a sice kolébkou jeho jest asi zašlá dědina „Míšeň“ v okolí Česk. Budějovic. V celém Pošumaví ve všech snad zahradách se pěstovaly míšeňské štěpy a také u Pošumavanů bylo vždy toto jablko nejznámější. Jestliže v Německu se tvrdí, že jest to jablko původu saského, jsou velice na omylu. I když se v Polabí německém pěstuje, pak je tam donesli Čeští Bratři po bitvě bělohorské, kteří zajisté veškeré užitečné kultury v nových domovech zaváděli, k nimž patřilo také rozšiřování této odrůdy. Proč není známo toto jablko v jižním Německu, jako jest známo v Polabí? Kdyby bylo původu německého, pak by jistě rozšířeno bylo ve starých virtemberských zahradách více než jablko Malvazinka, které zahrady ony úplně ovládá. V našich slovanských zemích se pěstuje mnoho set roků. Stejně jako v Čechách jest míšeňské jablko rozšířeno a oblíbeno na Moravě; přecházíme-li Moravu od jihu na sever neb od východu na západ, všude se pěstuje. Na Valašsku jsou míšeňské štěpy staleté, leč žel Bohu neúrodné, a to odvrací tamější obyvatelstvo od dalšího pěstování jeho. Lepší jest jeho úrodnost již v jihozápadní části Moravy, tam nejenom že rodí dříve a častěji, nýbrž i mnohem vyvinutější plody mívá; Slovácko jest mu příznivější než Valašsko. Jiného jména, než jest nadepsáno, nemá. Od jména míšeňské nazývají je naši němečtí krajané „mašansker“.

Poloha
Míšeňský štěp není, pokud se týče polohy, vybíravým; dařil by se dobře po celé Moravě, kdyby půda mu všude vyhovovala. Zřetel tedy musí se vzíti při volbě stanoviště hlavně na jakost půdy.

Půda
Půdu vyžaduje vazčí, úrodnou, hlubokou, hlinitou, s dostatečným příměskem vápna; pravá půda slínovitá se mu nejlépe zamlouvá. Náležitá vlhkost nesmí půdě nikdy chyběti. V půdách suchých, chudších rodí příliš pozdě aneb zůstane úplně neúrodný. Podsazovati je do starých vyžilých půd v ovocných zahradách neb ve stromořadích jest velmi nevděčné, neboť žádá vždy půdu čerstvou.

Vzrůst
Vzrůst stromů jest slabý, leč pro neúrodnost ve svém mládí vyvinuje se ve strom silný, který vytvoří velkou, poněkud sploštilou, kulatou korunu. Větve ve vyšším stáří zmohutní, tvoří silnou kostru. Letorosty vyvinuje vždy slabé, četné. List má též malý a slabý. Z mládí roste silněji, později ochabne ve vzrůstu, ale přece dosahuje vysokého stáří a koruny i v tom nejvyšším stáří poznenáhlu přibývá, nezmalátní tak, jako u jiných odrůd jablkových. Okolnost tato dá se vysvětliti tím, že míšeňský štěp za nejpříznivějších poměrů po svém vysazení na určité stanoviště až mezi 20. a 30. rokem počne rodit; on tedy za tuto dobu, kdy jiná, též vzácná odrůda, jako jest ku př. zlatá zimní parména, jest již vyčerpána, nabyl pro svůj život tolik síly, že pak přečká snad všechny odrůdy jiné. Kdyby té neplodnosti nebylo, bylo by míšeňské jablko podrželo vždy ten význam jako před dávnými časy. Neplodnost ta dá se částečně odstraniti tím, že možno jabloně starší (dvacetileté až třicetileté) v dobrých poměrech se nacházející jiné odrůdy přešlechtiti a tím 20—30letou dobu nahradit. Leč domnívám se, že ani tato operace neubrání míšeňské jablko před neúrodností v budoucnosti. Tato vlastnost jest individuelní a tvrdí o ní staří naši, že se stupňuje, t. j. úrodnost jest stále menší. Viděti z toho, že odrůda ta staletým pěstováním seslábla a končí svoji pozemskou pouť. Náprava by se dala snad provésti obrozením, čehož by se měly ujati odborné ústavy.

Ve školce roste velmi slabě, proto pěstuje se do vysokokmenů mezišlechtěním a doporučuje se používati jako mezišlechtěnce renetu Oberdickovu. Ve velmi dobré půdě ve školce i bez mezišlechtění lze vypěstovati do 4. roku rovné a přiměřeně silné vysokokmeny.

Stanoviště
Pěstovati je možno v zahradách domácích, v sadech otevřených, stanoviště, podél cest i silnic; v posledních dvou případech se tak zřídka děje, a to následkem poznenáhlého slabého vzrůstu v mladých letech, neboť stromy, na veřejných místech vysazené, rychle v mládí neodrůstající, se pro tato místa méně hodí. Zvlášť dobře se míšeňské štěpy hodí pro velké sady otevřené neb i do stromořadí polních.

Tvar stromu
Strom jablka míšeňského se pěstuje vždy jenom ve tvaru vysokokmenném. Jako zákrsek není též stromem vděčným, a třeba šlechtěn i na svatojánčeti, přec nerodí, a pak vzhledem k malému plodu se pro tento tvar nehodí.

Květ
Jak již předem řečeno, jest míšeňský štěp v mládí svém neúrodný; do 20, mnohdy i do 30 roků sem a tam ukáže nějaký květ a jablíčko, s přibýváním stáří přibývá též úrodnosti. Květy má malé, však dobře vzdorují nepříznivé povětrnosti a dobře se oplodňují.

Ovoce
Ovoce rodí malé, tvaru sploštilého, hladkého, bez jakéhokoliv vyhranění neb žebrování. Svým tvarem jakož i celým zevnějškem se zamlouvá pěstiteli, zvlášť pak konsumentovi.

Kalich
Kalich mívá otevřený nebo polootevřený a jest v mělké, široké, částečně rezivé prohlubince.

Stopka
Stopka jest u míšeňských jablek velmi různá, nacházíme plody s krátkou a silnější stopkou a naopak s dlouhou a tenkou stopkou. V každém případě však jest dřevnatá, pevná a dobře drží na stromě. Jest v úzkém, přiměřeně hlubokém, mírně rezivém důlku stopečném.

Barva
Slupka jest hladká, po otření lesklá, jemná, barvy světlo- až zlato žluté. Plody plnému slunci vystavené bývají zpola neb i do dvou třetin příjemnou červení zbarveny. Vyskytují se též plody, které jsou žíhané. Rezivé skvrny se velmi často na různých místech celého plodu objevují. Charakteristická známka míšeňského jablka jest rezivá bradavice, která se u mnoha plodů vyskytuje.

Dužnina
Dužnina jest nažloutlá, hutná, možno říci i tvrdá, při tom však velmi jemná, tlaku nepodléhající; chuti nanejvýš vonné, sladké a mírně nakyslé. Smíšená, velmi souladná chuť dužniny zavdala podnět k tomu, že mnozí tvrdí, že pojmenování míšeňské má svůj původ od smíšené chuti dužniny tohoto jablka.

Dozrání a česání
Uzrává koncem listopadu a udrží se až do dubna i déle, je-li v dobrém sklepě neb komoře uloženo, a nevadne. Češe se koncem září jednotlivě, a jelikož tou dobou jest ještě nedozrálé a má hutnou dužninu, netřeba při česání, přenášení neb roztřiďování činiti zvláštních opatření, jako u některých jiných odrůd. V komorách se uchovává na policích ve větších vrstvách.

Dopravu snese jablko míšeňské i nejvzdálenější, aniž by muselo býti zvlášť pečlivě baleno. Obyčejně se balí do sudů bez prokládání a jenom plody I. jakosti se balí do bedniček neb košíků do dřevěné vlny neb barevných papírových odstřižků.

Zužitkování
Na trzích jest míšeňské jablko velice ceněno, leč v posledních letech se málo na trzích objevuje, a to asi z těch důvodů, že míšeňských štěpů ubývá a mnoho ovoce sobě ponechají pěstitelé v domácnostech, a snad také proto, že konsumenti městští míšeňská jablka sobě přímo od pěstitelů objednávají. Doposud jsou míšeňská jablka v domácnostech nejvíce ceněna, a to zajisté z následujících příčin: že se dají velmi lehce v každé domácnosti přes zimu uschovati, jsou znamenitá jako ovoce stolní, hodí se velmi dobře na úpravu kompotů, dají se velmi dobře sušit, hodí se na přípravu velmi dobrého obyčejného i šumivého vína, upravují se z nich výtečná povidla a sušenky.

Třeba bylo míšeňské jablko ve svém mládí neúrodné, přece jenom zasluhuje, aby bylo ve větší míře pěstováno, vedle našeho jablka panenského by mělo zaujmouti druhé místo jako jablko obchodní. Nikdo by nechybil, kdo by při půdě a poloze pro míšeňské jablko způsobilé dobře chtěl zúrokovati kapitál v budoucnosti a založil sady větších rozměrů míšeňským štěpem.

Moravské ovoce: Pojednání o ovocných odrůdách doporučených ku pěstování v českých krajích markrabství Moravského, František Suchý, Český odbor zemědělské rady pro markrabství Moravské, Brno, 1907

Míšeňské v Říhově knize České ovoce

Původ Míšeňského jablka nebyl a nebude asi nikdy objasněn. Co se posud psalo, jsou jen domněnky, jimž veškeren podklad zkušeností schází. Nepopíratelno jest, že známo jest v Čechách od dob nepamětných a lze předpokládati, že čeští vystěhovalci po bitvě Bělohorské vzali je sobě v upomínku na domácí sady do nové vlasti, kdež je s láskou pěstovali a odkudž i dále po německých zemích se rozšířilo. Fr Pixa píše v roce 1848 ve svém spise „Klíč štěpařský“ mezi jiným doslovně: „Kardinál Hippolyt Aldobrandini, byv co papežský legát při dvoře Rudolfa II. v Praze a okusiv jablek těch při hostině u nejvyššího hofmistra zemského Jiřího z Lobkovic, vyjádřil se, že jsou výborná, že by i papežské tabuli čest dělala. Když pak týž kardinál r. 1592 pod jménem Klimenta VIII. dosedl na papežskou stolici, poslal mu pán z Lobkovic plný vůz Míšeňských jablek darem. Dále, že papež vyžádal sobě několik štěpů, kteréž i obdržel, avšak vlašské teplé podnebí nesloužilo jim, i zašla, nepřinesše ovoce.“ Slavný lékař český, Marcus Marci z Kronlandu tvrdil, že mají Míšeňská jablka velmi silnou moc léčivou, obzvláště při nemocech žlučových. Thomayer zmiňuje se v Českém Ovoci, že již B. A. Balbín v roce 1611 o něm psal, ač ani on neudává nic bližšího o jeho původu. Suchý v „Moravském Ovoci“ hledá původ jeho v osadě „Míšeň“ na Budějovicku, osada ta nazývá se vlastně „Míšňany“, což by ještě více na jméno Míšeňské poukazovalo. Thomayer se domnívá, že jméno odvozeno od „smíšené“ sladké a navinulé chuti, čemuž i francouzský název Reinette batarde (batard-smíšenec) nasvědčuje. Naproti tomu němečtí pomologové tvrdí, že jméno odvozeno jest od saského města Míšně (Meissen), ač nepřidrželi se sami jména toho, nazývajíce je „Borsdorier“, od vesnice Borsdorfu, nedaleko Míšně ležící. Dr. Diel nazývá je ve svém díle na str. 81 II. svazku Stolz der Deutschen (Pýcha Němců), vyslovuje svoji lítost, že tak málo se vysazuje a dovolává se zakročení policejního, by všude každý čtvrtý strom jabloňový bylo Míšeňské.

V přítomném čase doba jeho slávy již pominula a příští generace sotva je již bude znáti. Ty tam jsou obrovité jabloně s kmeny až 80 cm v průměru a korunami až 20 m širokými, roztaženým deštníkům podobnými a jen tam, kde o místo nouze není, ponechávají se jednotlivé stromy více jen z úcty než pro užitek dále státi na památku.

Jindy dařívalo se mu všude dosti dobře, opravdu úrodné bylo však jen v půdách těžších, jílovitých, chladných, s dostatečnou vláhou, v zahradách a polích, na místě jakémkoliv, zvláště otevřeném; nikdy nedařilo se v zahradách zavřených, byly příklady, že na místech uzavřených a v lehké půdě nepřinesly stromy po 30 let jediného plodu. Ani plísně jich neušetřily a jest viděti, že rok od roku plísním více podléhá. K pěstování stromů nízkých se naprosto nehodí, jediný vhodný tvar jest vysokokmen, leč pěstování jich spojeno bylo ve školkách s obtížemi.

Roste slabě a velice zvolna, tak že vyžadovalo mnohem delší doby k vypěstování potřebných stromků než odrůdy jiné, které byly dávno již ze země, než Míšeňské dorostlo. Šlechtiti je v potřebné výšce na jinou odrůdu také se neosvědčilo, s málo kterou odrůdou srůstalo tak, by plného rozvoje dosáhnouti mohlo. Nejlépe svědčily mu ještě bujné, obyčejné pláňky. Po vysazení na místo vyvíjely se stromy zvolna, rozvětvovaly se drobně, teprve po letech mohutněly, větve rozkládaly se široce a drobné větévky visely. Svěží vzrůst udržoval se však až do staletí. Kdo jednou Míšeňské jabloně poznal, rozezná je i později mezi jinými jabloněmi zcela lehko po světlezelených, lesklých, malých listech, jichž nebývá nikdy takové množství, jako na stromech jiných. Plodnost začíná, jak již podotčeno, velice pozdě. I za nejpříznivějších poměrů musí se 15—25 let čekati na jakousi úrodu. Jindy plodívaly velice hojně, že se pod tíhou plodů až prohýbaly, v přítomné době plodí zřídka kdy hojněji, obyčejně jen jednotlivě, sem tam na některé větvi.

Letorosty narůstají jen slabé a černavá plsť je od špiček pokrývá, po otření se lesknou, mají barvu žlutavě hnědou, na sluneční straně červenavě hnědou a spodní část pokrývá jako mramorovaně velmi jemný závoj; žlutavé, jemně vyvstalé tečky řídce se rozptylují. Zcela malá oka úplně přiléhají, mají červenavě nahnědlé a plstí pokryté šupiny, jsou na patkách kratičkých, o něco více než jak oka vydutých, s krátkými žebérky. Zcela malá květní poupata vyvinují se nejen na krátkých, nýbrž z velké části na koncích delších, slabých větévek a mají červenavě nahnědlé a lehkou plstí pokryté šupiny. (Viz obraz.)

Velmi rázovité, malé, jasně zelené, na spodní straně jemně vlnaté listy bývají as 75 mm dlouhé a 57 mm široké, mnohé ještě menší, tvaru vejčitého, mají kraje jemně pilovitě vroubkované a řapíky as 20 mm dlouhé s maličkými palisty. Na větévkách plodonosných bývají o něco menší a tvaru více eliptického.

Stromy vykvétají 7.-8. den jabloňového květu, nekvetou nikdy velmi hojně a bledě karmínová poupata dodávají jim v rozpuku sličného, načervenalého vzhledu. Jednotlivé, bílé a něžně růžově stíněné květy bývají as 48 mm široké a z užších, člunkovitých plátků řídce sestaveny. Vůči jarním nepohodám jsou otužilé a zřídka stane se, že pomrznou. (Viz obraz.)

Připojený barevný obraz, dle plodů ze sadů Molitorovských u Kouřimě k účelu tomu věnovaných, zhotovený, znázorňuje plody v jich nejkrásnějším vývoji a velikosti, jak jen v tak výborných jabloňových půdách možno jest. Zpravidla bývají as tak velké, jak nejmenší plod na obraze znázorňuje a i menší, tak že váha jednotlivých plodů kolísá mezi 50—80 g. Tvar mají stejný, stlačeně kulovitý a jedna strana bývá většinou o něco nižší a poměr výšky k šířce jeví se as jako 50x60, také i 50x54.

Zelenavé a přihnědlé, řídce vlnaté kalíšky se napolo neb zcela otvírají a jsou sestaveny z úštů dosti širokých a krátkých, které se dole vzájemně dotýkají, poněkud proti sobě se kloní, vztyčují, suché špičky ven krátce převislé mají a vězí v jamkách miskovitých, buď jako vykroužených, jednotlivě i zcela mírně zhrbolených; kulatost průřezu bývá zřídka porušena.

Poměrně silné, zahnědlé stopky 5—10 mm z jamek vyčnívají a vězí v jamkách po kraji nerovných, užších, mělčích a hruběji paprskovitě porezavělých.

Jemná, hladká, suchá slupka se leskne, má barvu mdle žlutou, bíle mramorovanou a později více žlutou, slunečná strana bývá někdy jen zcela málo, jindy více, často i skvěle karmínové začervenalá a někdy jen jako nadechlá neb žíhaná; jemné i hrubé, často hranaté, rzivé a bělavě ovroubené tečky se na spodní části plodu řídce rozptylují a mění se ke kalichu v jemné, bělavé pihy. Sem tam stříknuta bývá drobná, jemná rez; na mnohých plodech vyskytují se rázovité, rzivé, vyvstalé bradavice.

Velmi jemná, hustá, chruplavá, méně šťavnatá dužnina má barvu světle zažloutle bělavou, chuť výbornou, jen Míšeňskému vlastní, renetově kořenitě navinule sladkou.

Podkališní kuželovitá neb i nálevkovitá rourka jest zcela mělká a od ní se táhnou žlutavá, jaderník obklopující vlákna. Jaderník má úzkou, dutou osu. Pouzdra mají stěny zcela hladké a chovají 1—2 menší, pěkně vyvinutá, hnědá jádra.

Češe se s druhými odrůdami v prvé polovici října, načež as koncem listopadu k jídlu dospívá, při čemž vydává slabou vůni, vydrží pak, aniž vadlo, až do března; svoji zvláštní chuť udrží však nejdéle do konce roku, načež se úplně změní.

V pravém stupni zralosti jest k jídlu pochoutkou, taktéž i v kuchyni dává se mu přednost před jinými. V obchodě jest, vlastně bylo velice, hledáno a vždy daleko lépe placeno. Dopravu snese úplně dobře a místa náhodou pomačkaná zaschnou, aniž jest na slupce co znáti. Dříve doporučovali je i k výrobě jablčáku a Dr. Diel se o něm zmiňuje, že byl-li dobře připraven, zasluhuje přednost před obyčejným révovým vínem.

V zahradách zemského pomologického ústavu v Tróji chová se pod jménem Míšeň česká čís. 51.

Popisy lze nalézti: Thomayer České Ovoce čís. 13 Míšeň česká; Moravské Ovoce čís. 23 Jablko Míšeňské; Pixa Klíč štěpařský str. 150 Zimní míšeň; Handbuch der Obstkunde čís. 136 Edelborsdorfer; E. Deut. Apfelsorten čís. 341 Edel-Borsdorfer; Der Obstzüchter 1909 str. 25; Pomol. Monatshefte 1888 str. 66 Edelborsdorfer; Dr. Diel II. str. 80 Edler Winterborstorfer; Leroy Dictionnaire de Pomologie čís. 66 Borsdorf (P. de).

Z vedlejších jmen jsou známa: Prasomila Borsdorfiana, Borsztówka, Žlahtni mašancgar, Blanche de Leipsigh, Borsdorfer, Borsdorfer Appel, Borsdorff Apple, Borstorffer, Borstorff Hâtive, Borstorff à Longue Queue, Bursdorff, Deutscher Maschanzker, Ganet Pippin, Garret Pippin, Grand Bohemian Borsdorfer, Grand Bohemian Pippin, King, King Apple, King Georg III., Leipziger Reinette, Manschanzkerl, Marschanzker, Maschanzker, Mischenske Joblkö, Orqueil des Germains, Pomme de Borsdorf, Porstorffer, Postophe d’Hiver, Prochain (P. de), Queens, Queen’s Apple, Red Borsdörfer, Reinette d’Allemagne, Reinette Bâtarde, Reinette Bâtarde de Leipsigk, Reinette Borsdörffer, Reinette de Misnie, Wiener Maschanzkerl, Winter Borsdörffer, Winter Borsdorfer of Niketas, Witte Leipziger.

České ovoce, Díl 3: Jablka, Jan Říha, Čs. pomolog. společnost Praha, 1919

Míšeňské v Thomayerově knize České ovoce

ůvod. Neznáme jiného jablka, které by bylo s naším národem tak srostlé a které by mělo v historii české takový význam, jako „Míšeň česká“. Náš lid říká mu od pradávna krátce „míšeňské jablko“, a ví vždy zcela dobře, které jablko je tím míněno. Než během staletí vzrostla třída míšeňských jablek v celou řadu stoupenců, proto označuje se nyní určitěji názvem „Míšeň česká“. Toto jablko pěstuje se v naší vlasti od pradávna, ba již B. A. Balbín v roce 1611 a před ním Marcio Marci píší o něm. Proto přece Němci toto jablko si přivlastňují (snad proto, že českou historii čísti nedovedli, anebo z jiných příčin), a Diel na str. 80. II. je nazývá „Pýchou Němců“ (Stolz der Deutschen), ale jako střízlivý spisovatel, neudává původ jeho. Dle výroku Dielova a snad také z nadšení vlasteneckého pozdějších pomologů německých, kterým na tom záleželo, aby svět uvěřil, že výtečné toto jablko jest dítkem německých niv, udává se, že jablko to pochází nepochybně ze Saska. Dittrich na str. 372., po něm Lucas I. str. 303. čís. 106. tvrdí již zcela určitě, že pochází z okolí Meiszen (Meissen) v Sasku, kde nalézají se dvě vesnice s názvy Borsdorf. (Míšeň česká jmenuje se po němečku Borsdorfer Apfel). Toto tvrzení datuje se však z doby o 200—250 roků pozdější, než kam asi sáhá udání B. A. Balbínovo. Že již v té době byla míšeň česká v Čechách všeobecně známa, o tom nelze pochybovati proto, že by český historik své doby nebyl psal o jablku cizím a neznámém. Neudává-li Balbín nic bližšího o původu, tomu nelze se diviti. Balbín nebyl pomologem a nevěděl, že moderní pomologie bude vyžadovati též domovský list každého plodu. Vždyť neznáme ani původ jablka panenského českého, kterému nikdo neupírá původu českého. Tím ovšem neumlčí se pravda, že v Míšni (německy Meissen) nebyla známa míšen česká ještě ani ku konci minulého století. Na důkaz toho uvádíme tvrzení E. M. Beyera v „A. Teutsches Garten-Magazin“ 1807. V tomto listu doznává, že jejich jablko jest červené míšeňské.

Tento úryvek doporučujeme zvláštní pozornosti p. Lauchově, který tvrdí při č. II. 60, že přišla míšeň česká do Čech ze Saska a odvozuje název »míšeň« ze srbsko-českého překladu »Meissner Kreis« Míšeňský kraj. Avšak že jablko to bylo u nás známo již o 350 let dříve, o tom zdá se, že jmenovaný autor nevěděl.

Diel tvrdí ovšem (r. 1800), že již jeho dědeček sázel stromy tohoto jablka a že koná studie na stromech devadesátiletých, ale o Sasku se nezmiňuje.

Kardinál Aldobrandini za svého pobytu v Čechách r. 1591 pochutnával si často na české míšni a když pak později povýšen odejel do Říma, poslal mu Lobkovic Jiří, nejvyšší purkrabí český, do Říma celý povoz těchto jablek. Kliment daroval pak svým kardinálům po 2—3 jablkách jako vzácný dar a tím rozšířila se povésť míšně české daleko za hranice a skoro po všech zemích evropských, a sice pod názvem původním, k míšni se vztahujícím, t. j. »Reinette Bâtarde« (bâtarde = míšenec). Již tedy za oněch starých dob se vědělo, že slovo »míšeň« nepochází z německého »Meissen« (proč medle nejmenuje se jablko to »Meissner-Apfel«?), nýbrž pochopili náš český název, který jsme si utvořili od »smíšené« chuti tohoto jablka. Pomologická díla německá uvádějí též »Gestreifter böhmischer Borsdorfer«, a tu lze namítnouti, že to byl tento druh, o kterém historie česká vypravuje. Míšeň česká, která do Říma putovala, však pruhů neměla, nýbrž »rděla se (červenala) do polovice«, kdežto pruhované míšeňské jest jablko pozdější a náleží snad »míšni jaroměřské«, viz »Čas. čes. zahr.« č. 6. 1889.

Míšeň česká jest jablko všeobecně rozšířené a ve vlasti české vůbec známé. Naši staří rádi opěvovali míšeňské jablko. (Obšírné pojednání nalezne o tom čtenář v Burketově „Jabloni“, I. str. 10. a II. str. 57.) Také v Německu, zejména v Sasku, pěstuje se hojně; v Tyrolsku pěstují ji vedle rozmarinového jablka. Angličané jmenovali ji „Postoph“. Omyl ten odůvodňuje Diel, II. 80, viz Hogg. Posledně jmenovaný uvádí, že Cordus viděl toto jablko v roce 1561 u Meissen. Vyskytuje se tu otázka, které jablko tím Cordus mínil. Je to patrný omyl, vždyť o něm nevěděli ještě ani v roce 1807, viz Teutsches Gart.-Magazin.

A i kdyby to byla míšeň česká, kterou Cordus míní, přece nelze tím dokázati, že jest tamnějšího původu, protože Marci je znal před ním jako jablko v Čechách rozšířené, což tím patrněji z toho se jeví, že brzy na to byla míšeň česká již povozy do Říma vozena.

Spisovatelé němečtí neudávají o původu tohoto jablka žádná data. Také Stoll netvrdí nic určitě v „Ungar.-österr. Pomol.“, nýbrž uvádí jen mimochodem Meissen = Míšeň a odvozuje jméno „Maschansker“ ve Vídni a v Tyrolsku užívané, nepochybně pod vlivem cizích autorů.

Literatura a synonyma lat. Prasomila Borsdorfiana. Nejstarší zmínku o tomto jablku zachoval nám Boh. A. Balbín z r. 1611, L. Burket, Jabloň, II. str. 57., Míšeň česká ušlechtilá, Cordus v r. 1544 „Porsdorfer“, Knopp X. Reinette Bâtarde, Riviére et clu Moulin 1738, strana 269, Reinette Bâtarde, Pomona franconica Meyer III. Borsdorfer Teutscher Edel-Apfel. Zink str. 63 Ordinarer Winterborsdorfer. — Diel II. str. 80., Dittrich č. 351 str. 372, Oberdieck str. 162, Liegl str. 32, Dochnal str. 168, Stoll tab. IV., jmenují je vesměs Edel Winterborsdorfer. Lauche II. č. 60, Lucas č. 136 str. 303 Edelborsdorfer, Durand str. 141, De Borsdorf, (Reinette platte, Borsdorf oignon náleží jinému míšeňskému jablku). Dochnal na str. 168 uvádí následující synonyma: Porsdorffer, Masanske, Marschanzker, Rubinapfel, Tyroler Wintermaschanzker, Börster, böhmischer, Frankfurter a gefärbter Borsdorfer, Reinette d’Allemagne, Postophe ďhiver, Pomme de Prochaine, ve Francii: Borsdorfer, Witte Leipziger. Knp. Reinette rouge, rothe Reinette, Salzm. Ordentlicher Winterborsdorfer, Zk. Borgsdorfer, Möll. (Grand. Bohemian Winterbordörffer, Bursdorff, Reinette de Misnie, Garret Pippin, King, King George, Queen’s Cot. Lond., Queen Apple, Lindl. Red. Borsdorffer. Bonjard. King Georg the Third. V Čechách známy jsou názvy: pravé míšeňské j., míšeňské j., míšeňské ušlechtilé j., míšeňské vzácné j., a na Slovači míšianka.

Tvar. Originály, které jsme vyobrazit! dali, zaslali nám pp.: Bouzek v Petrovicích, Pistora v Domousnicích, Peths v Doxanech a Říha v Chlumci n. C. Plody jsou malé a ploché, as 60 millimetrů široké a 45—50 millimetrů vysoké. Ku kalichu ubývá plodu více do šířky než ku špičce. V některých letech bývají jablka mnohem větší, než na našem vyobrazení se spatřují; jsou však vždy pravidelná a kulatá bez žeber.

Kalich jest poněkud otevřený, protože se lístky nedotýkají, a proto udávají někteří autoři, že jest zavřený, a jiní opět, že jest otevřený.

Prohlubina kalichu jest velmi rozevřená, pánvovitá, velice jemnými řasami opatřená a rzí pokrytá.

Stopka jest velmi dlouhá a tenká, dřevnatá a hnědá. O stopce panuje domněnka, že čím delší jest, tím lepší že jablko.

Slupka jest hladká, jemná a lesklá, barvy zlatožluté, do polovice červené a jen nepatrně a velmi jemně pruhovaná; v červené barvě objevují se světlé tečky a v žluté barvě tečky červené. Rezavé skvrny objevují se pravidelně buď jako tečky, anebo také tvořívají celé pruhy. Pozoruhodné jsou veliké bradavice, bez kterých skoro žádný plod nebývá.

Dužnina jest pevná, jemnozrnná, zvláštní „míšeňské chuti“, trochu sladká, trochu nakyslá, trochu jako mandle trpká, avšak při tom velmi jemná a aromatická. Tak jako chuť, jest i vůně smíšená, barva dužniny jest bledožlutá.

Jaderník není příliš objemný a někdy se oddělují pouzdra tak, že se zdá bezosým. Jádra jsou poměrně veliká a dobře se vyvinují, tak že mnohdy jediné jádro vyplní celé pouzdro, které ostatně nebývá nikdy příliš objemné.

Uzrává v listopadu a vytrvá do března. Před uzráním nemívá svou jemnou aromatickou chuť, kterou také ztrácí, když jablko přezrálo. Jest to výborné jablko tabulové i trhové.

Jabloň roste přiměřeně a vytvořuje mohutné stromy, které se celé století udržují. Daří se nejlépe v těžší a vlhké půdě.

Květné ratolesti potřebují delší doby, než se vyvinou, a tím se také vysvětluje, že mladé stromy „nenesou“ a počínají roditi teprve jako stromy dvacetileté. Tato okolnosť je pěstování stromu tohoto na závadu, neboť vyskytly se již hlasy, dle kterých měla býti míšeň česká vypuštěna z normálního sortimentu. Toho nelze již z vlastenectví připustiti a to tím více, že lze mezišlechtěním přinutiti strom k častější úrodnosti. Není-li úroda vždycky tak hojná jako u jiných jablek, nebude míšni české nikdy na závadu, protože se na trhu platívá mnohem dráže než jiné.

Dřevné pupeny jsou tupé, listy malé a světle zelené; květy jsou prostřední velikosti a načervenalé.

České ovoce, Díl I.: Jablka: výběr pro Království české k pěstování nejvíce se hodících 50 druhů jablek, František J. Thomayer, vydavatel Fr. Thomayer, Praha, 1894

Pokud máte s pěstováním odrůdy jabloně Míšeňské osobní zkušenosti, napište nám, případně zašlete fotografie plodů, květů i stromů. Rádi v našem přehledu chybějící údaje i fotografie doplníme a zveřejníme.